Fickenhaus, třetí část

27. října 2017 v 22:32 | Kirsten |  Ostatní
Navečer se pak všechny spolubydlící sešly na gauči v obýváku, aby se představily a společně přivítaly Marion.
"Ahoj, já jsem Svenja," chytla se iniciativy světlovlasá slečna kyprých tvarů a energicky jí podala ruku. Měla postavu jako krev a mlíko a oči jí zářily přátelstvím. "A tohle je moje nejlepší kamarádka Pam, ta má pokoj vedle tebe."
"Ahoj, moc ráda tě poznávám," přivítala ji Pamela, jež měla vlasy o dva odstíny světlejší než Svenja a také byla ze všech dívek nejvyšší. Třetí slečna se nijak zvlášť přátelsky neangažovala. Seděla opodál, kouřila cigaretu a na Marion jen kývla, krátce se usmála a představila se jako Morticia. Podle županu, do kterého byla zahalená, vypadala, že půjde brzy spát.

Všechny zezačátku hleděly na Marion plny očekávání, co jim o sobě poví. Marion přesně nevěděla, jak se má zachovat, a tak se představila několika jednoduchými větami, kterými nemohla nikoho urazit.

"Ehm...Já se jmenuju Marion, je mi dvacet a mám pět let přítele. Před půlrokem jsem dodělala maturitu, vystudovala jsem uměleckou školu. A od té doby pracuju v sushi baru, takže kdybyste náhodou některá z vás měla ráda sushi, často nám na konci dne něco zbyde a můžu si z toho něco vzít domů. Jinak mám v oblibě psaní a sem tam maluju. Koukala jsem na ty obrazy, které jsou vystavené na chodbě...Někdo z vás taky maluje?"

"Ty obrazy jsou moje," přihlásila se Morticia. "Ale já jsem je nemalovala, dostala jsem je od kamarádky. Jinak sem tam čas od času taky něco nakreslím, to jo, ale jen tak pro sebe."

"My s Pam studujeme univerzitu humanitních věd, a náhodou taky malujeme," ozvala se Svenja. "Je super, že tu máme někoho do party, můžeme namalovat něco spolu!"

"Jistě, proč ne, garáž je na to jako dělaná," přikývla Marion, a rázem z ní spadla prvopočáteční nervozita. "Mimochodem, vy jste v prvním ročníku?"

"Jo," přitakala Pam. "Pár dní zpátky jsme začaly chodit na první semestr."
"To je hustý, taky jsem se na tu školu hlásila, ale přišla jsem na přijímačky tak unavená, že jsem sice byla schopná radit všem ostatním vedle mě, ale sama jsem ten test zvorala," kroutila Marion hlavou a smála se přitom sama sobě. "Ale kdybych to dala, byly bychom spolužačky. Takže abychom si řekly základní věci o bydlení...jak to tady u vás chodí?"

"No, dnešní večer je poměrně výjimečný," ujala se slova Morticia. "Skoro nikdy se tu nesejdeme v plném počtu. Holky jsou buď v práci nebo ve škole, a já jsem většinu času doma, pokud se nevěnuju vlastním věcem. Máme tu jen jedno pravidlo, a to uklízet sami po sobě a nechávat zhasnutá světla na chodbách a na zahradě. Střídáme se v úklidu společných prostor. Já a Svenja máme domácí zvířata, takže kvůli chlupům uklízíme poměrně často. Jinak kouřit můžeš kdekoli, máme tu na to sice balkon, ale teď začne zima a bude to všem stejně jedno."

"Nevadí vám tu návštěvy? Mám totiž přítele, a někdy bych byla ráda, aby tu u mně mohl přespat," zeptala se Marion.
"Pokud si sem bez předešlého varování nepřitáhneš na barák dvacet lidí, je to všem úplně fuk," mávla rukou Morticia.

Tu zničehonic přiběhl do obýváku černobílý uchrochtaný francouzský buldoček, který si chtěl hrát s novým členem domácnosti. Marion sice psy v oblibě neměla, ale uvážila se přivítat jej s otevřenou náručí jako kohokoli jiného. Podrbala ho za ušima a čekala, až jí Puliver dovolí ho pohladit. Ten však na nic nečekal a rovnou jí skočil do klína, slintaje jí přímo na kolena.

"To je můj miláček Puliver, viď, Pulivere?" roztála Svenja a vtiskla mu mlaskavou pusu na čelo. "Mám ho na baráku čtrnáct dní v měsíci, střídáme si o něj péči s bývalým přítelem Jacobem."
"A to spolu s kocourem tak dobře vychází? Čí je vůbec kocour?" optala se Marion.
"Můj," odpověděla Morticia. "Mám ho něco přes rok. Jednou jsme šly s kamarádkou z kalby a najednou jsme si všimly, že nás od benzínky sleduje malé černé kotě. Myslela jsem si, že někomu patří, ale po několika inzerátech, na které nikdo neodpověděl, jsem si ho nakonec nechala. Myslím, že si mě ten den vybral. Jinak poprosím tě, nekrm ho. Má často zažívací potíže a každých coby několik týdnů ho tahám na veterinu kvůli jednomu a tomu samýmu problému."

Seznamování se s novými spolubydlícími pokračoval až do jedné do rána, než se všechny holky odebraly do postele. Marion měla nevídaně dobrý pocit z toho, že se tentokrát ocitla ve společnosti, kde není žádná stará bába, která hraje automaty a pomlouvá okolí. Té noci spala Marion až do pozdního rána, nerušená žádným okolním ruchem, a zdály se jí jen samé příjemné sny.

 

Fickenhaus, druhá část

25. října 2017 v 22:59 | Kirsten |  Ostatní
Marion se z práce vlekla neskutečně pomalu. Prvopočáteční šok a vztek nyní vystřídaly smíšené pocity, strach z neznáma a úder sebelítosti. Měla pocit, že se jí už dlouhou dobu v ničem nedaří, a že každý její učiněný krok je jen dalším přešlapem na poli života. Sotva zvládla s obtížemi udělat maturitu, a už celé léto pracovala na brigádách a myslela přitom na úplně jiné věci než na letní prázdniny. Její rodinné spory pak ke konci eskalovaly do té míry, kdy už bylo načase se postavit čelem nepochopení z obou stran a pokusit se věci napravit. A bydlení s Daisy Pípalkovou po tom všem byla čirá katastrofa znázorňující výsledek toho, jak člověk nemá smýšlet o životě před tím, než šlápne do bahna.

Jo, protože opravdu je to tak. Tím, kým jste dnes, je výsledek kroků, které jste podnikli v minulosti. A vaše budoucnost se skládá z toho, kým jste v přítomnosti. Nuže, je to takové lidové moudro, matematický vzorec pro sebeanalýzu.

Marion zazvonila dole u dveří a počkala, až jí přítel shodí klíče z okna. Vyšlapala do druhého patra, otevřela dveře od bytu, pozdravila jeho rodiče, a pak se v jeho pokoji svalila na gauč. Každý, kdo na něm kdy ulehl, byl uchvácen jeho pohodlností a doslova jím nechal pohltit.
"Ahoj," vydechla.

Zvedl se ze židle u televize a posadil se k ní, dívaje se jí do očí.

"Blbej den, co?"
"A jak. Jsem příšerně naštvaná, uražená a zoufalá. Myslíš si, že se někdy dostanu ven z tohohle kolotoče nešťastných náhod?"
"Ale jistě že jo, hele podívej...Najdeme ti skvělý bydlení, kde budeš bydlet s nějakou slečnou. Neboj, všechno dopadne dobře. Já jen...chtěl bych se ujistit, že by sis nevzala osobně, kdybych ti řekl-"
"Já vím. Nemusíš mi to vysvětlovat, já moc dobře chápu, že zpátky to nejde. Vlastně to ani sama nechci. Jen si nejsem jistá, jestli to zvládnu za dva týdny. Nechci jít bydlet někam mimo tohle sídliště, mám to tu až moc ráda. Ty parky, paneláky, les a rybníky...Nedokážu si představit žít někde v centru nebo na opačném konci Prahy."
"Tak se na to podívejme," poplácal ji láskyplně po zádech, přitáhl k sobě notebook a společně strávili večer hledáním nejnovějších nabídek v okolí. V noci pak Marion šla spát k sobě domů.

O pár dní později Marion z procházky po Praze s kamarádkou potkala cestou domů ve dveřích starší milou babičku s bílým baretem na hlavě. Babi se na ni zezačátku přátelsky usmála, když jí Marion podržela dveře od chodby k výtahu. Jely spolu do pátého patra a babička se jí zeptala, jestli míří do bytu paní Pípalkové.


Fickenhaus, první část

23. října 2017 v 17:38 | Kirsten |  Ostatní
"Já už to takhle dál nevydržím," zašeptal a zapálil si cigaretu. "Nemám tu vůbec žádnej prostor pro sebe, vždycky přijdu domů a jsi tu ty. Kolikrát bych chtěl přijít a jen tak si sednout, mít nějakej čas pro sebe...a moje máma si myslí, že bys už taky měla jít pryč," konstatoval upadající vztah dvou lidí, kteří dva poslední roky studií bydleli u jeho rodičů, kde po nějaké době pro všechny pohromadě nebylo ani dostatek místa, ani bezchybné harmonické soužití.

Ona na toto prohlášení reagovala pochopitelně hystericky, uraženě a zvyšovala hlas.
"Takže ty mě tady už nechceš, jo? Uvědomuješ si, že náš vztah takhle půjde do kopru? Já vím, že se v poslední době pořád jenom hádáme, ale přece nemůžeš mě jen tak vyhodit, já nemám kam jít!"

Tenhle rozhovor mezi nimi proběhl jen několik dní předtím, než si spontánně sbalila pár nezbytných věcí do kabelky a zmizela o půlnoci do Brna na kalbu vykoupení. Během toho víkendu se snažila přijít na to, co jí našeptává srdce a vzápětí podléhala rozumu, který její vnitřní pocity sabotoval. Už po několikáté mu v záchvatu vzteku a zoufalství vpálila do očí, že se s ním rozchází, a že tentokrát je to skutečně naposledy. Avšak on i navzdory jejímu bolestivému a potupnému prohlášení vždy čelil statečně a opětovně jí domlouval, ať to spolu ještě zkusí, vždyť se oba dva můžou změnit.

Nic se nezměnilo.

Pořád se hádali. Skoro každý druhý den. Kvůli maličkostem, které by na začátku vztahu shořely v plamenech smíchu. Ale i přesto se vždy za jeho iniciativy na konci dne usmířili, i když se hádky coby každých pár dní opět vracely na scénu.

A tak se rozhodla, že přistoupí na jeho řešení.
"Uvidíš, všechno se mezi námi změní k lepšímu. Najdeš si bydlení tady v okolí domu a budeme se pořád vídat, a zároveň budeme mít čas pro sebe. Budeme u sebe často přespávat a mít možnost se věnovat i sami sobě. Tak, jako to bylo dřív, než jsme do toho takhle praštili když ani jeden z nás neměl na výběr."

Jeho slova v té situaci zněla pochopitelně. Ona sama se přikláněla ke světlým vyhlídkám, že se už nebude muset vždy podřizovat společným plánům a že bude mít čas i na realizaci svých, které zahrnovaly hlavně psaní a čtení knih, které byly čistě její vášní.

A tak si našla za přátelskou cenu pokoj u jedné starší paní, která bydlela naproti. Svých pár věcí si zvládla do nového bytu přestěhovat během jediného odpoledne.
"Tak tady vám nesu klíče od bytu, slečno Marion," pověděla jí ustaraným křehkým hlasem majitelka a zároveň spolubydlící Daisy Pípalková, a podala jí hubenou rukou úzký svazek klíčů. "Jedny jsou od vchodu, druhé od chodby a třetí od bytu. Prosím dávejte pozor na dveře od bytu; vždy se musí zamykat, neboť jsou rozbité, protože s nimi pokaždý někdo fláknul vzteky."

Další články