Fickenhaus, část pátá

8. prosince 2017 v 1:22 | Kirsten |  Ostatní
Nastal prosinec a s ním první mrazy i první sníh, který nečekaně napadal až po kolena. Marion v práci čelila únavě z nekonečných směn, neb dny se krátily čím dál víc a se venku začalo stmívat už v pět odpoledne. V toto období byla navzdory tomu ve své práci relativně spokojená; nevyžadovala příliš úsilí, nikdo ji moc nekontroloval a Marion měla vždy dvě až tři hodiny denně na surfování po internetu na kase. Většinou si četla informace o přihláškách na univerzitu nebo zabíjela čas nejzbytečnějšími návody a videi na Facebooku, které ji nijak duševně neobohatily, avšak dokonale krátily chvíle nudy.

Bylo pět odpoledne, když do bistra vešly dvě nové zákaznice. Svenja a její mladší sestra Karol.
"Ahoj kočko, jak se máš? Jela jsem okolo, tak jsem si říkala, že se u tebe stavím pro jídlo k večeři, než zase odjedu řešit záležitosti," prohlásila důležitě, ale nanejvýš přátelsky Svenja, která si právě odložila na pult zimní čepici a usmála se na ni od ucha k uchu. "To je ale zima,co?"
"Dík, je super, žes přišla," oplatila jí široký úsměv Marion. "Dáš si něco? Dám ti padesát procent slevu."
"Jojo...jé, ty jsi hodná. Co mi doporučíš?"
"Dej si Pad Thai, Udon, rýži s lososem nebo Pho," zarecitovala Marion. "Bejt tebou si ale dám nějaký sushi, můžeš si toho vzít v podstatě kolik chceš."

Svenje se rozzářily oči a objednala si pro sebe a sestru rýžové nudle s kuřecím masem a oříšky a na baru si vyzvedla krabičku čerstvého sushi. Marion si s nimi současně u kuchařů objednala jídlo podle jejich fantazie, aby si společně s holkami při hluché hodince vychutnala večeři. Celou dobu si s nimi povídala o zážitcích z předešlých několika dní, kdy se doma se Svenjou jen míjely, a náramně si užívaly společně strávený čas jako dlouholeté kamarádky.

"Uvidíme se doma večer?" zeptala se Marion, když sklízela ze stolu nádobí, zatímco si slečny zapínaly bundy.
"Asi ne. Sice teď jedu na otočku domů, ale pak zase razím do centra s kámošema malovat a vrátím se docela pozdě. Až tak kolem půlnoci," pokrčila omluvně rameny Svenja a vtiskla jí na tvář mlaskavou pusu.

"To nevadí, tak se kdyžtak uvidíme zítra." Marion vyprovodila holky ven z bistra a vřele jim zamávala na cestu s hřejivým pocitem obohacenosti přátelstvím na duši.

V půl desáté večer, když zavřela kasu a po dvanácti a půl hodinách opustila bistro, si šla Marion znovu pro několik lahví piva do obchodního centra. Sice už uběhlo několik týdnů od první nezbytné procházky hřbitovem, ale Marion v sobě stále nemohla najít tu odvahu, jak statečně zdolat stezku mrtvých bez otupělých smyslů. Během patnácti minut jízdy tramvají do sebe vyklopila dvě lahve piva a sklo nechala na lavičce na zastávce bezdomovcům, kde vystupovala. Před bránou střeženou kamennými sochami vylovila v kabelce krabičku cigaret, zapálila si a pustila si do sluchátek tu nejveselejší písničku, kterou v rychlosti vylovila v playlistu. Jen v takovém rozpoložení byla schopná kráčet křížem krážem místem posledního odpočinku, kde měla před dvěma lety pohřební obřad její kamarádka.

Když Marion dorazila domů, řítila se proti ní z druhého patra jedna ze spolubydlících.

 

Fickenhaus, čtvrtá část

25. listopadu 2017 v 15:00 | Kirsten |  Ostatní
Vybavení Marionina pokoje reflektovalo její současný duševní stav. Cizí propůjčené lůžko uprostřed těsného pokoje obíhala hradba z papírových krabic, které představovaly provizorní skrovný nábytek. Tři krabice v rohu místnosti sloužily jako toaletní stolek, na kterém měla vyskládanou kosmetiku, léky na paměť a lacinou bižuterii. Vedlejší krabici Marion využívala jako stůl, na kterém měla vyskládané plastové půllitry z festivalů plných pastelek a psacích per. Z půlky popsaná těžká bichle jejích memoárů z depresivních období představovala poličku, na kterou umístila své nejkrásnější lodičky se zlatými pery obepínající nárt. Její pokoj vypovídal jediné; na začátku má každý mladý člověk puštěný do světa soběstačnosti jen sám sebe a pár krabic, které utváří jeho útočiště, ale nakonec se stejně dřív nebo později stanou jen bezcennými krámy, na kterých sice lpí, ale jakmile je nemá, ani netuší, co všechno v nich vlastně bylo...

Marion se po dlouhé probdělé noci s Morticiou probudila s lehkým bolehlavem. Z polospánku zamžourala na obrazovku tlačítkového telefonu, který za polyfonního tónu ohlašoval nejvyšší čas na probuzení. Marion odložila budík o deset minut a v napůl probuzeném stavu se přesvědčovala o místě, kde se právě nachází. V tichém pokoji ve schovaném v koutu Prahy, kam skrz pootevřené okno pronikal jen zpěv ptáků a krátký rachot kolejí, po kterých každé ráno periodicky projel jeden vagon.

Marion v práci před pár dny přeložili na jinou pobočku, která byla podstatně blíž jejímu novému domovu. Nacházela se od ní jen patnáct minut přímou tramvají, kterou jako obvykle nestíhala. Rychle si omotala šálu kolem krku, popadla z jedné z krabic klíče od domu a spěchala pryč. Proběhla tunelem a spěšným krokem se vydala úzkou uličkou, jejíž konec ústil ve vstup na hřbitov.

Ve dne vůbec nevypadal tak zlověstně jako v noci. Ačkoli měla značné zpoždění, dovolila si trochu zvolnit krok a kochat se i dvacet metrů vysokými stromy, skrz jejichž koruny v tuto dobu pronikaly na hřbitov desítky slunečních paprsků a osvětlovaly lesní pěšinu. Na náhrobcích seřazených podél cesty od rána hořely svíčky a Marion se na okamžik zamyslela, zda je rozsvěcí takhle po ránu sami pozůstalí anebo správce, který je za uctívání památky náležitě zaplacen.

Cesta z kopce trvala necelé dvě minuty, dokud nedošla k masivní bráně, za níž v dáli projížděla její tramvaj. Marion si přitáhla k tělu kabelku a utíkala na zastávku v maximální rychlosti, kterou dokázala vynaložit.

V práci na ni čekal nový kolektiv, který byl zdravě zaujatý novou barmankou. Všichni ji vřele přivítali, i její kolegyně z vedlejší kasy, kterou znala z dětství, což ji mírně zaskočilo. Nikdy se totiž neměly v lásce.

"Až ráno přijdeš, spočítáš si kasu, doplníš hůlky, ubrousky a sojové omáčky do krabiček. Ve studené kuchyni dole na tebe bude čekat vozík s krabičkami sushi, na které nalepíš štítky s cenovkami...a abych nezapomněla, máme ve všední den polední nabídku. Kluci z woku ti připraví všechna jídla a polévky do krabiček, které taky označkuješ. Jinak tiskárna je vedle v kuchyni, pod ní je taška s prázdnými lahvemi, které naplníš domácí limonádou...recept na ni najdeš v pořadači. A jak se jinak máš?"

Marion znalecky pokývla a zdvořile odpověděla na otázku, že se má dobře. Má dokončenou školu, nové bydlení a teď i novou práci. Byla vůči Daniele značně odtažitá, ale uchovala si na tváři ten nejupřímnější zdvořilý výraz, který dokázala v tu chvíli projevit. Brzy se však objevil nával hladových zákazníků toužících po zdánlivě zdravém obědu, a tak se obě pustily do práce, aby všechny zákazníky stihly obsloužit v co nejkratším čase.

Odpoledne, jen pár minut po setmění, se najednou z kuchyně ozval ohlušující výbuch a v celé budově zhasla světla. Marion i Daniela spěchaly do kuchyně ke kolegům, aby zjistily, co stojí za výpadkem proudu. Z pojistek se linul zlověstný kouř, který smrděl až ke dveřím, a předpovídal kvůli technickým potížím několik dní neplaceného volna.

Marion se na okamžik ocitla v paralyzovaném stavu.


Fickenhaus, třetí část

27. října 2017 v 22:32 | Kirsten |  Ostatní
Navečer se pak všechny spolubydlící sešly na gauči v obýváku, aby se představily a společně přivítaly Marion.
"Ahoj, já jsem Svenja," chytla se iniciativy světlovlasá slečna kyprých tvarů a energicky jí podala ruku. Měla postavu jako krev a mlíko a oči jí zářily přátelstvím. "A tohle je moje nejlepší kamarádka Pam, ta má pokoj vedle tebe."
"Ahoj, moc ráda tě poznávám," přivítala ji Pamela, jež měla vlasy o dva odstíny světlejší než Svenja a také byla ze všech dívek nejvyšší. Třetí slečna se nijak zvlášť přátelsky neangažovala. Seděla opodál, kouřila cigaretu a na Marion jen kývla, krátce se usmála a představila se jako Morticia. Podle županu, do kterého byla zahalená, vypadala, že půjde brzy spát.

Všechny zezačátku hleděly na Marion plny očekávání, co jim o sobě poví. Marion přesně nevěděla, jak se má zachovat, a tak se představila několika jednoduchými větami, kterými nemohla nikoho urazit.

"Ehm...Já se jmenuju Marion, je mi dvacet a mám pět let přítele. Před půlrokem jsem dodělala maturitu, vystudovala jsem uměleckou školu. A od té doby pracuju v sushi baru, takže kdybyste náhodou některá z vás měla ráda sushi, často nám na konci dne něco zbyde a můžu si z toho něco vzít domů. Jinak mám v oblibě psaní a sem tam maluju. Koukala jsem na ty obrazy, které jsou vystavené na chodbě...Někdo z vás taky maluje?"

"Ty obrazy jsou moje," přihlásila se Morticia. "Ale já jsem je nemalovala, dostala jsem je od kamarádky. Jinak sem tam čas od času taky něco nakreslím, to jo, ale jen tak pro sebe."

"My s Pam studujeme univerzitu humanitních věd, a náhodou taky malujeme," ozvala se Svenja. "Je super, že tu máme někoho do party, můžeme namalovat něco spolu!"

"Jistě, proč ne, garáž je na to jako dělaná," přikývla Marion, a rázem z ní spadla prvopočáteční nervozita. "Mimochodem, vy jste v prvním ročníku?"

"Jo," přitakala Pam. "Pár dní zpátky jsme začaly chodit na první semestr."
"To je hustý, taky jsem se na tu školu hlásila, ale přišla jsem na přijímačky tak unavená, že jsem sice byla schopná radit všem ostatním vedle mě, ale sama jsem ten test zvorala," kroutila Marion hlavou a smála se přitom sama sobě. "Ale kdybych to dala, byly bychom spolužačky. Takže abychom si řekly základní věci o bydlení...jak to tady u vás chodí?"

"No, dnešní večer je poměrně výjimečný," ujala se slova Morticia. "Skoro nikdy se tu nesejdeme v plném počtu. Holky jsou buď v práci nebo ve škole, a já jsem většinu času doma, pokud se nevěnuju vlastním věcem. Máme tu jen jedno pravidlo, a to uklízet sami po sobě a nechávat zhasnutá světla na chodbách a na zahradě. Střídáme se v úklidu společných prostor. Já a Svenja máme domácí zvířata, takže kvůli chlupům uklízíme poměrně často. Jinak kouřit můžeš kdekoli, máme tu na to sice balkon, ale teď začne zima a bude to všem stejně jedno."

"Nevadí vám tu návštěvy? Mám totiž přítele, a někdy bych byla ráda, aby tu u mně mohl přespat," zeptala se Marion.
"Pokud si sem bez předešlého varování nepřitáhneš na barák dvacet lidí, je to všem úplně fuk," mávla rukou Morticia.

Tu zničehonic přiběhl do obýváku černobílý uchrochtaný francouzský buldoček, který si chtěl hrát s novým členem domácnosti. Marion sice psy v oblibě neměla, ale uvážila se přivítat jej s otevřenou náručí jako kohokoli jiného. Podrbala ho za ušima a čekala, až jí Puliver dovolí ho pohladit. Ten však na nic nečekal a rovnou jí skočil do klína, slintaje jí přímo na kolena.

"To je můj miláček Puliver, viď, Pulivere?" roztála Svenja a vtiskla mu mlaskavou pusu na čelo. "Mám ho na baráku čtrnáct dní v měsíci, střídáme si o něj péči s bývalým přítelem Jacobem."
"A to spolu s kocourem tak dobře vychází? Čí je vůbec kocour?" optala se Marion.
"Můj," odpověděla Morticia. "Mám ho něco přes rok. Jednou jsme šly s kamarádkou z kalby a najednou jsme si všimly, že nás od benzínky sleduje malé černé kotě. Myslela jsem si, že někomu patří, ale po několika inzerátech, na které nikdo neodpověděl, jsem si ho nakonec nechala. Myslím, že si mě ten den vybral. Jinak poprosím tě, nekrm ho. Má často zažívací potíže a každých coby několik týdnů ho tahám na veterinu kvůli jednomu a tomu samýmu problému."

Seznamování se s novými spolubydlícími pokračoval až do jedné do rána, než se všechny holky odebraly do postele. Marion měla nevídaně dobrý pocit z toho, že se tentokrát ocitla ve společnosti, kde není žádná stará bába, která hraje automaty a pomlouvá okolí. Té noci spala Marion až do pozdního rána, nerušená žádným okolním ruchem, a zdály se jí jen samé příjemné sny.


Další články