Proč vlastně nežít na internetu?

1. července 2015 v 16:00 | Kirsten |  Ze života
Můj život se poslední rok skládal z prvních životních překážek, zkoušek zodpovědnosti a povinností. Neříkám, že jsem to zvládla bravurně, ale když se zamyslím nad tím, že včerejší vysvědčení čítaly tři trojky (a 242 zmeškaných hodin za druhé pololetí) a vůbec žádná nekláska, tak se mohu spokojeně poplácat na rameni. Mám dvě práce, které mám ráda. Můj život s přítelem se po několika vztahových krizích konečně vrátil do starých kolejí před rokem, jsem sama se svými chybami smířená a konečně pomalu začínám rozumět takovým věcem, jako jsou mezilidské vztahy. A v neposlední řadě se už předběžně připravuju na vysokou školu, protože moje stará Nokia C3 mi na mobilním internetu poskytne ledatak zpravodajské weby. Proboha jak jsem mohla s tímhle mobilem dřív spokojeně žít?

Po tom, co mi na letošním Rock for People v Hradci nějakej přizdisráč na Limp Bizkit skákal po displeji mobilu, můj pasivně-aktivní internetový život nadobro skončil. Už žádnej 9GAg. Instagram. Vysoké rozlišení fotek na Facebooku. Moje mobilní knížky, foťák a tak podobně. Chci jen říct, že když jsem poslední rok žila hlavně sama se sebou a celé měsíce jsem se jen litovala a bojovala s úplnou vnitřní prázdnotou po tom, co všechno se stalo, tak bych jen ke svému prospěchu uvítala znovu dokumentování toho, jak jsem šťastná.

Párkrát jsem si během posledního roku četla svůj starý blog KirstenAxe. Bylo mi v těch chvílích hrozně úzko a pořád jsem se sama sebe ptala, jak je možné, že mi to všechno přijde tak hrozně dávno. Všechen plynoucí čas se mi sléval dohromady a já jsem od prosince nebyla schopná určit, co jsem dělala pár dní zpátky, a co se kdy stalo. Dodnes nevím, co jsme probírali celej tenhle školní rok. Klauzury v lednu se podle mně staly tak dva roky zpátky. Už ani nevím, jaké byly moje narozeniny, pamatuju si jen, že to bylo příšerné fiasko a že mi až tenkrát došlo, jak moc špatně na tom jsem. Jak je potupné, že se nebavím s mámou, jak je úmorné shánět každou korunu, když nemáš žádnej příjem a kromě tvého vlastního táty, kterej sám nemůže, tě už nikdo nikdy nebude zabezpečovat. Jsi pro všechny takřka mrtvá, koho zajímá, že jsi v těžké situaci? Jsi plnoletá.

Často jsem tenkrát sledovala Ask a otázky, které mi posílali anonymní lidé. Přimhuřovala jsem oči nad tím směšným negováním všeho, co jsem v tu dobu dělala a nevídaně mě těšilo, že jsem žila přímo v jejich hlavách, a to zadamro, bez jakéhokoli úsilí. Stačilo jen sledovat ty neposedné prsty těch hladovějích čtenářů, kterým jsem se svým nepsaním zprotivila.

A já jsem fakt ráda, že jsem celej rok nepsala. Zaprvý, kdybych si to dnes přečetla, asi bych se propadla studem. A pomyšlení, že bych se takhle doprovodolně ztrapnila před celým světem, by mě sralo ještě víc. Vždycky se v tu dobu totiž jednalo jen o pár dní, kdy mi zase zkřížil cestu další problém, který mě posunul o mnoho vpřed.

Sociálních sítí se to týkalo totéž. Už i tak všechno moje okolí vědělo, co se mi dělo. Někteří mě litovali a věrně poslouchali, a taky to dost lidem po nějaké době už začalo hodně vadit. Takže jsem si vlastně sobě zaručila nulovou hmotnou vzpomínku na nejhorší časy mýho života. A teď přijdou lepší, no ne?

Vzpomněla jsem si totiž konečně, jak se myslí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama