Říjen 2015

Co nebylo není, a už nikdy nebude II.

25. října 2015 v 21:48 | Kirsten |  Ze života
Zírala jsem na ni jako na přízrak. K smrti mě děsila. Stejně tak jako já jí, protože od své první reakce viditelně ztratila řeč. Jen tak tam stála ve dveřích, ruku měla položenou na klice a mžourala očima na můj obličej, jako by hledala pravdu v mém výrazu tváře.

Chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívaly, dělala přesně to, co já; zkoumala bytost před sebou. Já ji viděla z podhledu, neboť jsem se za celou dobu stále nepohla, ale kouklala jsem jí do tváře, do její dospělé tváře, která se mi líbila. Světlo za ní ji v šeru osvěcovalo jako záblesk bytosti sestoupivší z jiné dimenze. Měla na sobě hezký, na míru šitý vypasovaný kabát z hladké lesklé látky, pod ním splývavý krátký overal se stříbrnou sponou a tenké černé silonky, které mizely ve vysokých botách se zúženou špičkou. Nebyla ani hubená, ani tlustá, což mě při pohledu na ni velice potěšilo. V druhé ruce držela příšernou omšelou tašku, které se trhalo ucho. Měla v ní asi něco téžkého; její rameno pod její vahou směřovalo k zemi. Když ji konečně upustila, roztržitě si začala trhat zip na botách, odhodila je i s kabátem na zem a sesunula se k zemi ke mně.

Tehdy jsem jí konečně viděla zřetelně do tváře. Na hlavě měla černý kulatý klobouk, pod nímž se schovávaly krátké blonďaté lokny, které jí rámovaly tvář. Byla silně nalíčená těmi levandulovými stíny ze skřínky, s nimiž ladila meruňková tvářenka. Můj pohled hlavně spočinul nad jejím rovným tenčím nosem a nesmírně mě zaujal její piercing v dolním rtu, který zespod značně vyčuhoval. Všimla si, že se na něj dívám; nervózně si olízla rty a povytáhla ho výš, pak hlasitě polkla.
Vypadala o trochu mileji než já a byla hezčí a dospělejší než já. Cítila jsem slabou vůni květinového parfému, když se ke mně naklonila a pohladila mi tvář.

Co nebylo není, a už nikdy nebude I.

22. října 2015 v 18:34 | Kirsten |  Ostatní

První dny se táhly nebezpečně pomalu, nevinně, a potom nastal zkrat, který se protáhl v neklidných několik týdnů dumání. Jakoby mě sexy panička mající moc nad lednem a stojící na schodech ve vysokých lodičkách a podvazcích mě připravovala na emocionální horskou dráhu. Nahoru, dolů, zkrátka - otužovala mě před neuvěřitelně chladným únorem, kdy se mi podařilo dosáhnout první části zodpovědného věku. Dala mi trávu, alkohol a něžnýmchraplavým hlasem mi zpívala o přežití. Měla jsem tenkrát ještě všechno v ten osudový den - zvrhlostí neposkvrněnou mysl, doma strávené noci a chuť žít.
A pak ty jeho oči, ty jeho oči.
Then your eyes, your eyes
I can see in your eyes
Your eyes
Šeptala neuvěřitelně magickým hlasem. Hladila mě dvěma prsty na krku a druhou rukou si mě přitahovala k sobě blíž a blíž. Cítila jsem její dech nasládlý růžovým vínem, které poloplné držela v druhé ruce a kolenem mě přitiskla ke zdi.
A potom se jen usmála. A její vyhublá promrzlá ruka chladem mě strčila do hlubin černého svědomí, výčitek a neopětované závislosti na jednom idiotovi, ale to jsem si přiznala až potom.
A vše, co miluješ, hoří ve světle
Vždy, když se kouknu do tvých očí
Nutí mě chtít umřít

31. Července 2011

I když jsem neměla žízeň, probudila mě ta typická suchost v krku, kterou mívám po brku. Ještě se zavřenýma očima jsem si líně uvědomovala, že jsem znovu podlehla jednomu ze svých odpoledních kómatů, které přicházely vždycky tak náhle a nečekaně jako mráz po zádech z pomalé mučící písničky - nikdy jsem nedokázala odolat svému podvědomí, když mě pobízelo vejít do limbu a zažít něco neopakovatelného, co si můžu sama navrhnout, postavit a prožít.
Měla jsem ráda i své noční můry. Nehledě na to, jak živě jsem během nich cítila svůj strach, milovala jsem tu abstrakci a neuvěřitelnost; byla v tu chvíli tak racionální a přirozená. Nikdy mi ve snu nepřišlo divné, že chodím po zdech nebo že létám nad oceánem, přes který se zlověstně žene obrovské tsunami, jehož vlny sahají až k mým patám a míří na břeh Severní Korei.
Co jsem tam dělala?

První oficiální článek stojí vždycky za starou Bellu.

18. října 2015 v 20:14 | Kirsten |  Ze života
Celé hodiny, dny, týdny, dokonce i měsíce odkládám svoji činnost. Vím, že před tím, co vlastně sama chci, nikdy neuteču, i když mě to nikterak nehoní. Jen mě to potichu následuje, plazí se po mých stínech a v tom chladu kolem mně, který dodnes nepookřál, mi olizuje prsty pokaždé, když si chci sednout a psát. Vždy mě z toho usilovného přemýšlení začnou brnět prsty a bolet hlava.

Bolí mě hlava z toho příšerného tlaku; jsem tak plná šťávy, která nechce téct. Hořce si uvědomuji, že jednou buďto shniju anebo prasknu, nic mezi tím. Dobré na tom je, že s takovým množstvím šťávy hnijete alespoň pomaleji, a ještě nějakou dobu vás alespoň z vizuální stránky považují za ucházející.

Neřekla bych, že jsem se zkazila. Nebo že bych byla zlejší, drzejší a výmluvnější než kdy dřív. Po tom roce si uvědomuju, že jsem poprvé vědomě zestárla. Poprvé mi začal čas utíkat příšerně pomalu a zároveň s takovou rychlostí, se kterou se neumím vypořádat. Bude to pořád rychlejší? Opravdu? Jako fakt vážně?

Už zhruba hodinu je to přesně rok. Nikdy už nechci na nic z toho předtím vzpomínat. Přísahala jsem si, že jednou přijde den, kdy si konečně ulevím, i když jsem se během toho roku nesčetněkrát zhroutila a nasčetně moc lidí bylo u toho. Taková příšerná ostuda. Samuelovy narozeniny. Narozeniny Karolíny.

Abych vyrozumněla...přesně rok zpátky jsem si odvezla poslední věci z Královských Vinohrad, kde mi dnes už nic královského nepatří. Ještě sedmnáctého října jsem tajně doufala, že se dočkám alespoň jednoho jediného slova "Stůj".

Dnes už na tom místě nejsem a dodnes mi nikdo z nich neřekl Vrať se. Teď, po roce, měsíc zpátky mě podruhé sprostě odehnala, vykopla mě jak prašivého psa a bylo jí úplně jedno, že mé úmysly byly dobré. Seděla se založenýma rukama a z jejích úzkých rtů se linul jed, hláskovala každé slovo, kterým mi dávala najevo své stále sálající pohrdání.

Řekla mi, že se za mě stydí.
Vážně mami, stydíš se za to, že jsem šťastná?

Kdybych to minulý rok věděla, snášela bych to mnohem líp. Udělala bych spoustu věcí jinak a možná bych neztratila paměť. Dnes už s jistotou nemůžu říct, co se ten rok dělo. Pamatuju si jen pár dní, ze všeho nejživěji a nejbarvitěji koncert Bastille na Rock for People v Hradci. V tu chvíli, když začala hrát No Angels, už byla tma, všichni přátelé se někam rozutekli a já jsem stála sama s obrovskýma očima v davu rudých blikajících světýlek z náramků, které měl každý. Byla to ta nejdramatičtější chvíle v mém životě. Už vím, jak se budu cítit v tu chvíli, kdy mi bude oznámeno, že vypukla nefalšovaná válka, kdy si uvědomím, že možná už dnes nebo zítra poprvé spatřím smrt, či budu dokonce její součástí.

Obecně považuji otázku smrti a následného života po ní za směšné téma. Co je nám po tom, přemýšlet zaživa o našem konci, kam se uchýlíme, když tu zanecháme tělo? Zaobírají se tím jenom lidé, kteří neumějí žít a mermomocí chtějí být mrtví. Přijde mi hloupé z toho dokonce udělat vědní obor či v tomto duchu pojmenovat literární směr - zabývat se smrtí profesionálně. Proč věnují tolik času něčemu, co stejně na vlastní kůži dříve či později zažijí? Nač si dělat obrázek o tunelech, světlu či převtělení?

Smrt znamená konec hry.

A už je to dneska přesně rok od okamžiku, kdy jsem v slzách přijela do oficiálně nového domova se zbytkem svých věcí z Vinohrad. Pamatuju si, že ten buřtguláš bylo to nejsmutnější jídlo, které jsem kdy jedla. To nic proti tchýni; jen jsem seděla u stolu, dívala se z okna do ztemnělého podzimního prázdna a uvažovala nad zítřky, když mi zazvonil mobil a povýšil můj den na ten nejhorší v mém životě.

Volala mi kamarádka Anna, že Sindy prohrála hru. Je mrtvá.
Dneska bylo první výročí její smrti. Michael tam šel. Já ne, já až do devíti sedím v práci a na druhou stranu jsem ráda, že jsem tam nešla. Představa toho, že si někam cíleně půjdu připomínat nejbolestivější ránu, mě pořádně děsila.

(ušklíbnu se)

Je to fakt divný... dokázala bych si rok zpátky představit, že dneska budu sedět třináct hodin na barové židli v poloprázdném fitku a hýbat se budu jen když půjdu do skladu pro pomeranče?
Dokázala bych rok zpátky říct, že dneska budu blondýna se strašným účesem, která je úplně jiná?
Ne.
A taky bych rozhodně nedokázala říct, že přesně o rok později, přesně na den, jako zkurvený prokletí, mi odejde můj osmiletý počítač.

Doprdele!
Já tak nesnáším číslo osmnáct.