Co nebylo není, a už nikdy nebude I.

22. října 2015 v 18:34 | Kirsten |  Ostatní

První dny se táhly nebezpečně pomalu, nevinně, a potom nastal zkrat, který se protáhl v neklidných několik týdnů dumání. Jakoby mě sexy panička mající moc nad lednem a stojící na schodech ve vysokých lodičkách a podvazcích mě připravovala na emocionální horskou dráhu. Nahoru, dolů, zkrátka - otužovala mě před neuvěřitelně chladným únorem, kdy se mi podařilo dosáhnout první části zodpovědného věku. Dala mi trávu, alkohol a něžnýmchraplavým hlasem mi zpívala o přežití. Měla jsem tenkrát ještě všechno v ten osudový den - zvrhlostí neposkvrněnou mysl, doma strávené noci a chuť žít.
A pak ty jeho oči, ty jeho oči.
Then your eyes, your eyes
I can see in your eyes
Your eyes
Šeptala neuvěřitelně magickým hlasem. Hladila mě dvěma prsty na krku a druhou rukou si mě přitahovala k sobě blíž a blíž. Cítila jsem její dech nasládlý růžovým vínem, které poloplné držela v druhé ruce a kolenem mě přitiskla ke zdi.
A potom se jen usmála. A její vyhublá promrzlá ruka chladem mě strčila do hlubin černého svědomí, výčitek a neopětované závislosti na jednom idiotovi, ale to jsem si přiznala až potom.
A vše, co miluješ, hoří ve světle
Vždy, když se kouknu do tvých očí
Nutí mě chtít umřít

31. Července 2011

I když jsem neměla žízeň, probudila mě ta typická suchost v krku, kterou mívám po brku. Ještě se zavřenýma očima jsem si líně uvědomovala, že jsem znovu podlehla jednomu ze svých odpoledních kómatů, které přicházely vždycky tak náhle a nečekaně jako mráz po zádech z pomalé mučící písničky - nikdy jsem nedokázala odolat svému podvědomí, když mě pobízelo vejít do limbu a zažít něco neopakovatelného, co si můžu sama navrhnout, postavit a prožít.
Měla jsem ráda i své noční můry. Nehledě na to, jak živě jsem během nich cítila svůj strach, milovala jsem tu abstrakci a neuvěřitelnost; byla v tu chvíli tak racionální a přirozená. Nikdy mi ve snu nepřišlo divné, že chodím po zdech nebo že létám nad oceánem, přes který se zlověstně žene obrovské tsunami, jehož vlny sahají až k mým patám a míří na břeh Severní Korei.
Co jsem tam dělala?


Jela jsem tam kvůli jedné vzácné nelegální bylině, která měla malé růžové kvítky a na první pohled nevypadala nijak zvláštně. Jednu kytičku i s kořínkem mi tam měl prodat jeden zastrašený Korejec, který za ni měl očividně dostat celé jmění, neboť se mu kvůli mně podařilo přelézt plot hranice i přes to, že se sázel se svým osudem o nelítostnou kulku do hlavy. V rychlosti mi ji předal a - jak to ve snech bývá, mluvil se mnou o něčem velmi důležitém, protože se neustále ohlížel přes rameno, nicméně po probuzení mi náš rozhovor zněl v hlavě jako ztlumené dunění, jakoby by jej mé podvědomí pohltilo pod povrch mé střízlivé mysli.

Stále jsem měla zavřené oči. Ležela jsem schoulená na nějaké malé pohovce, kterou jsem nedokázala po hmatu nikam zařadit. Její povrch byl měkký, avšak zdrsnělý; bříšky prstů jsem ji v polospánku hladila a rozpoznávala a nakonec se mi po čichu ji podařilo přirovnat ke starému zchátralému gauči. Začal mi těžknout dech z neznámého, nedokázala jsem totiž určit, kdy a kde jsem usnula.

Vím je, že jsem se cítila poněkud lehčí, vyrovnanější; a byl to pocit opravdu zvláštní. Tak jsem pomalu otevřela oči a spatřila jsem sebe v naprosto neznámém pokoji. Byl na první pohled útulný, i když v něm byl příšernej bordel. Po celé ploše pokoje se podél zdi táhnul jeden veliký stůl z levného kancelářského dřeva, na kterém nebyl jediný kousek volného místa. Na jedné straně stála hromada použitého nádobí, vedle něj stálo několik přeplněných popelníků, jejichž smrad se vkrádal do každého předmětu kolem, a zbytek plochy pokrývaly štosy papírů a složek. Potichu a obezřetně jsem vstala z gauče; nebyla jsem si vůbec jistá tím, zda jsem v pokoji sama. Ze samého strachu z neznáma se mi zrychlil tep a začala jsem cítit mírnou paniku, především z toho, že jsem určitě měla alespoň o jednu dioptrii navíc, což mě znepokojilo mnohem víc než to, že vůbec nevím, kde jsem.

Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe; z hodin nade mnou jsem v mžiku vyhodnotila, že je půl páté odpoledne, a protože jsem dosud neslyšela žádný podezřelý zvuk, byla jsem v pokoji očividně sama. Nevěděla jsem, co je za jeho dveřmi, jimiž jsem tak strašně toužila odejít, ale neodvážila jsem se. Získala jsem pro sebe trochu času a očima jsem si alespoň trochu snažila přiblížit situaci, ve které jsem se zrovna ocitla.
Zvláštní na tom bylo, že jsem měla na sobě své domácí oblečení. V první chvíli mě trkla myšlenka, že jsem tu možná dobrovolně, neboť jsem se cítila nadmíru dobře a pokoj nevykazoval žádné známky nedůvěry. Pomalu jsem přistoupila k oknu se zatáhnutými žaluziemi a dvěma prsty jsem je pootevřela, abych viděla ven.
K mé největší smůle jsem jistojistě tušila, že jsem někde, kde to znám, ale nedokázala jsem určit, kde přesně se nacházím. Před mými okny byl jen další barák, ve kterém bydlel můj kamarád z dětství, jejž jsem vídávala každý rok jen na jeho narozeninách, protože mě tam nutila chodit moje máma.
Jsem na Nových Butovicích, vydechla jsem nevěřícně.

Na stole vedle okna ležel můj vlastní počítač. A ležel tam úplně klidně, i když byl značně pomlácený a poškrábaný. A pořád měl ten jeden ulomenej roh...

Najednou mě napadlo, že tu možná bydlím; ale jakto, že to tu ani v nejmenším nepoznávám?
Odhodila jsem veškeré zábrany a bez špetky svědomí začala v pokoji šmejdit. Ve skříňce pod zrcadlem jsem našla šminky, které zdánlivě připomínaly moje, ale jaksi moje nebyly. Všude kolem nich byl rozsypaný pudr a vatové tyčinky, v rohu se krčila moje bílá omšelá žehlička na vlasy, u níž jsem měla neblahé podezření, že je dlouho nepoužívaná. A nakonec jsem konečně našla tu krabici.

Do té doby jsem se v duchu prosila, aby bylo tohle vzezření prachsprostý omyl, dokud jsem v ní neobjevila svoje veškeré doklady. Pár z nich bylo nových, a mezi nimi se schovávaly i jakési papíry od soudu.

Chvíli jsem se jimi prohrabovala, svírala jsem je v ruce s takovou panikou, jako bych si právě uvědomila, že jsem buďto ztratila paměť anebo jsem právě objevila svoji nějakou svůj život, který ani v nejmenším neznám. Nicméně všechno bylo černé na bílém. Vše tomu nasvědčovalo.

Po chvíli hysterickeho luštění mezi řádky jsem to vzdala. Upustila jsem na zem papíry, které jsem třímala v ruce a ohromená jsem klesla na rozvrzanou židli, která stála přímo za mnou. Oči mi tekaly po pokoji a cítila jsem, jak mě polévá příšerné horko, doslova mě pálilo na kůži jako rozpálený olej, který se po styku s mým tělem přeměnil na ledovou krustu a ta mi znemožnila pohyb. Jen jsem tam tak seděla a a zírala před sebe na tu žalostnou hromadu nádobí, když někdo bouchnul dveřmi od bytu, a já jsem leknutim spadla z vrtkavé židle na zem.
"Co to kurva-má-znamenat-" uslyšela jsem o vteřinu dřív, než se mi podařilo se zvednout.

Pokračování příště


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 šílená kokoska šílená kokoska | E-mail | Web | 23. října 2015 v 21:02 | Reagovat

Hezká úvodní fotka :)

2 Speranzee Speranzee | 24. října 2015 v 11:56 | Reagovat

The Pretty Reckless - Make me wanna die...jojo tu znám:) Člověka nutí se zamyslet, co tím chtěl básník říci, moc dobré...Neuzavřený konec se spoustou významů...Každý si určí ten svůj...Aspoň tak na mě to působí:)

3 Saskie Saskie | 26. října 2015 v 13:21 | Reagovat

Speranze: Tebe jsem už někdy zaznamenala...:) co ty jsi zač?...

4 Speranzee Speranzee | 20. listopadu 2016 v 9:34 | Reagovat

[3]: Ja? Odpovidam po vice nez roce, promin, cas utika jako voda:) Ja jsem pouze citatel dobrych clanku, nad kteryma je nutno se zamyslet, coz mi tento blog splnuje:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama