Co nebylo není, a už nikdy nebude II.

25. října 2015 v 21:48 | Kirsten |  Ze života
Zírala jsem na ni jako na přízrak. K smrti mě děsila. Stejně tak jako já jí, protože od své první reakce viditelně ztratila řeč. Jen tak tam stála ve dveřích, ruku měla položenou na klice a mžourala očima na můj obličej, jako by hledala pravdu v mém výrazu tváře.

Chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívaly, dělala přesně to, co já; zkoumala bytost před sebou. Já ji viděla z podhledu, neboť jsem se za celou dobu stále nepohla, ale kouklala jsem jí do tváře, do její dospělé tváře, která se mi líbila. Světlo za ní ji v šeru osvěcovalo jako záblesk bytosti sestoupivší z jiné dimenze. Měla na sobě hezký, na míru šitý vypasovaný kabát z hladké lesklé látky, pod ním splývavý krátký overal se stříbrnou sponou a tenké černé silonky, které mizely ve vysokých botách se zúženou špičkou. Nebyla ani hubená, ani tlustá, což mě při pohledu na ni velice potěšilo. V druhé ruce držela příšernou omšelou tašku, které se trhalo ucho. Měla v ní asi něco téžkého; její rameno pod její vahou směřovalo k zemi. Když ji konečně upustila, roztržitě si začala trhat zip na botách, odhodila je i s kabátem na zem a sesunula se k zemi ke mně.

Tehdy jsem jí konečně viděla zřetelně do tváře. Na hlavě měla černý kulatý klobouk, pod nímž se schovávaly krátké blonďaté lokny, které jí rámovaly tvář. Byla silně nalíčená těmi levandulovými stíny ze skřínky, s nimiž ladila meruňková tvářenka. Můj pohled hlavně spočinul nad jejím rovným tenčím nosem a nesmírně mě zaujal její piercing v dolním rtu, který zespod značně vyčuhoval. Všimla si, že se na něj dívám; nervózně si olízla rty a povytáhla ho výš, pak hlasitě polkla.
Vypadala o trochu mileji než já a byla hezčí a dospělejší než já. Cítila jsem slabou vůni květinového parfému, když se ke mně naklonila a pohladila mi tvář.



"Ty jsi já..." promluvila potichu suchými rty a nevěřícně při tom kroutila hlavou. "..kde jsi se tu vzala?" dodala po krátké odmlce. Zlomil se jí při tom hlas.
"Já nevím, jen jsem se tu zničehonic probrala, nechápu, co zrovna tady dělám a proč jsi tu ty. Takže ty...tady bydlíš?" rozhlédla jsem se po místnosti.
"Jo, bydlím," stiskla rty.

Dost neohrabaně jsem vstala a začala se procházet po pokoji, abych umírnila svoji paniku. Sáhla jsem si na všechno, na čem mi spočinul pohled, abych se ujistila, že nespím.
"Kolik ti je?" optala jsem se nezaujatým tónem a odkašlala si.
"Devatenáct. Je říjen 2015, seznam se. Asi toho chceš hodně vědět, co?"
Zahihňala jsem se. "No jasně, ještě se mi div."
"Dáme si cígo? Nechceš brko? Nebo pivo, koupila jsem si jedno cestou, Majk je v práci, tak jsem si konečně udělala klid. Chtěla jsem psát, jestli chceš, abych tě uklidnila, neopustila jsem svoji vášeň. I když jsem toho hrozně moc zmeškala...nebyl na to čas."
"Odkdy hulíš? To mámu neštve?"
"Poslední rok skoro pořád, když na to je. Jó, to mámě je to teď už jedno," odfrkla pohrdavě a přisunula si k sobě tašku. "Dáme brko a pivko s cígem. Tak to máš stejně ráda, nebo alespoň mít budeš."

Z přeplněné tašky všemožnými papíry a novinami nejdříve vyndala termohrnek, pak peněženku, tlusté modré desky, lak na vlasy, penál a pokračovala tak dlouho, dokud cinkání a štrachání neutichlo a ona mezi rty stiskla vylovené papírky. Všechno pak do tašky naházela zpět, zvedla se a přemístila se na židli. Sledovala jsem, jak na autopilota stříhá čtvrtku, roluje ji do trubičky, obratně mezi prsty svírá papírek a druhou rukou na něj sype směs. Pak papírek uhladí, chvíli s ním zašustí, olízne a konec zamotá do špičky, kterou pak odstřihne.
"Na, nesnáším odpalování, vždycky se z toho pak málem pobleju. Tobě jako mojí minulosti to ublížit nemůže."
Podržela mi zapalovač, škrtla s ním před špičkou cigarety a celou dobu se na mě přihlouple a zároveň přidrzle culila. "Paráda, právě kazím svoje o čtyři roky mladší já."
Zdvihla jsem obočí a nervózně se uchechtla. "Hele kdo je Majk?"
"To je můj kluk, vždyť ho znáš. Zažila jsi ho už?"
"Majk? Myslíš toho Majka, se kterým se bavím? Můj spolužák z první třídy, se kterým jsme se potkali po deseti letech."
"Jo, tak představ si, že se o pár tejdnů později rozešel s Hedvikou a začal s tebou - se mnou - chodit. Chtěla jsem o tom psát knížku, měla jsem dokonce prvních třicet stránek, ale sešlo z toho. Ten příběh jsem nikdy neměla čím ukončit, protože doteď trvá. Nedávno jsme oslavili čtvrté výročí. Voilá, stalo se to, v co jsi vždycky hrozně doufala, ale nevěřila jsi, že se to stane. Neboj, klape to, je to mezi náma pořád hezký. Támhle na stole jsou tři růže, které mi jednoho dne natrhal," významně na mě mrkla a gestem mi naznacila, že je čas jí to vrátit zpátky.
Ona se chlubila, šmejdka mrňavá, pomyslela jsem si a spokojeně jsem se usmála. Byla jsem za ni, za sebe opravdu ráda, že jsem zdánlivě šťastná.
"Jak se máš? Co studuješ? Pověz mi vše," poplácala jsem gauč a počkala, až si přisedne. Doteď si nesundala svůj klobouk. Naklonila jsem se k ní a upřeně se na ni soustředila, dychtila jsem po všem, co se mi chystala říct. Ona si to moc dobře uvědomovala, pohodlně se opřela o opěradlo gauče, chvíli s blaženým výrazem kývala hlavou ze strany na stranu a protahovala si šíji, a pak promluvila:
"Jakej den si pamatuješ jako poslední?"
"31.července 2011"
Uznale pokývla hlavou, pak pohlédla nahoru a začala lovit vzpomínky. Měla u toho takový neznatelný smutný úsměv, až mi to přišlo dokonce trochu teatrální.
"Nešla jsem na reparát z tý matiky. Povedlo se mi odtud ze dne na den zrdhnout a zařídit si rok na jedné základce, odkud jsem se úspěšně dostala na uměleckou střední se zaměřením na návrhářství a modelářství oděvu. Ano, pokývla na mě, dostala jsem se tam, kam chceš. Teď tam maturuju. Je to fajn, ale od třeťáku se to celý zvrtlo, a tak jsem tam, kde teď jsem, rozpřáhla ruce a poprvé mě tu uvítala. "První dva roky byly super, byla jsem - ty budeš - vesměs šťastná a bez problémů, dáš pryč tyhle hezký zrzavý vlasy dolů a pořídíš si na hlavu zelenou. Začneš se učit tanci na tyči pro zábavu a budeš chodit každý víkend kalit. Budou to fajn roky, máš se na co těšit," poplácala mě po rameni, potáhla si a vrátila mi štafetu.
"Poznala jsem tátu," pravila do ticha.
"Jo? Jela jsi za nim do Ruska? Kdy? Jaký to bylo?"
"Rok zpátky, má drahá. Luděk od mámy odešel...dlouho jim to neklapalo. Pořád jezdil s kamionem sem a tam a mámě z toho hráblo. Dala se na sektu, pořád nám tvrdila, že se duchovně nevzděláváme a pak jsme se všichni sobě navzájem odcizili. Měla spoustu problémů sama se sebou. Na Ukrajině ve městě, kde žije babička, vypukla válka a já jsem se stala horkým bramborem v tiché domácnosti. Na jednu stranu jsem moc chtěla, aby se Luděk s mámou rozešli, ale taky jsem chápala, že Luděk byl jedinej člověk, kterej mi kromě Majka byl blízkej. Máma se postupně uzavřela do sebe a začala prskat na všechny strany. Vyčítala mi, jaká jsem a obviňovala mě z jejich rozchodu - byla tak nešťastná, že si vylejvala zlost, i když nechtěla. Pak se jí podařilo převézt babičku na čas do Prahy, jenže ta když mámu viděla, upnula se na ni a chtěla ji od všeho chránit. Asi si usmyslela, že teď nastal její čas, aby všechno srovnala..no ale docela to posrala, takže jsem si v jednu chvíli sebrala věci a bezmyšlenkovitě práskla do dveří. Taky jsem bouchla...a posrala to. No a těsně jako na zavolanou se mi ozval táta a chtěl mě po deseti letech vidět. To mi bylo osmnáct."
Jen jsem tiše seděla, strnulá jako sloup. Marihuana začala účinkovat, a mým tělem projel soustředěný klid.
"Táta se ti bude líbit. Především proto, že je to stejně neohrabanej nerd jako ty, aspoň potom zjistíš, po kom to máš. Bude se mermomocí snažit o to, aby tě v co nejkratším čase poznal, sem tam plácne úchylnou poznámku, kterou si pořádně ani neuvědomí, ale jinak je docela vtipnej. Budete spolu chodit do přírody jako když ti bylo osm, vůbec se nezmění a bude se chovat stejně tak, jak si ho pamatuješ. Budeš ho mít ráda, i když ti bude značně komplikovat život penězi, ale ty to zvládneš. Důležitý je, že se na tebe nevysere až to budeš potřebovat nejvíc. A postaví ti pilíř tvojí další budoucnosti, na kterou se máma zvysoka vykašle.."
"Co se stalo potom?"
"Nic, jen tři setkání. Jedno dopadne hůř než druhý. Dostaneš silnou depresi, ale když se na tebe tak dívám...řeknu ti, že bude pohodě. Já bych na své minulosti nezměnila nic, jen ty pocity. Kéž by za mnou tenkrát přišla moje budoucnost. Nebrečela bych tolik...každej ten pláč byl úplně zbytečnej, k nasrání, k smíchu. Kráva blbá.."
"To proto ty papíry od soudu?"
"Jo. Když jsem za ní přišla potřetí, koupila jsem jí dort v cukrárně. Myslela jsem si, že po roce už bychom obě mohly mít jasno, chtěla jsem se s ni usmířit. Byla jsem přesvědčená, že budu držet jazyk za zuby, jen abych to měla konečně za sebou. Hrozně mě sralo, když jsem jí pár dní předtím po půlnoci psala přání k narozeninám a ta blbá koza jen chladně odpověděla "Dík.".Seděla jsem v tu chvíli na lavičce před metrem a chlastala flašku piva po práci. Čekala jsem minuty na to, až odbije půlnoc jejích narozenin, abych byla první, kdo jí popřál. Po tý odpovědi jsme se zase hrozně rozbrečela. Ale bylo mi to úplně hovno platný, měla jsem jí pak ten dort rozmáznout po ksichtě. Řekla mi, že se za mě stydí a že nemám jediný právo na to se jí míchat do života, že toho má dost. Tvrdila mi, že jí psychicky vydírám, když jsem tam v slzách na ni řvala "Proč se ke mně tak chováš? Proč se chceš dobrovolně vzdát svoji dcery? Její maturity, plesu, života? Proč se stydíš za to, že jsem s ním šťastná?". Tak jsem se pak rozhodla ji dát k soudu. Už jsem nezvladala život od osmi do pěti ve škole a od pěti do jedenácti v práci. O víkendech jsem pracovala třináct hodin denně, a přitom jsem stále neměla prachy ani na tričko ze sekáče. Bolel mě ten fakt, že i přes moji snahu se mi pořád zle mstí, šlape po mně dál, jako bych byla pytel s beďaramapřed jejíma dveřma. Myslela jsem si, že jediná poslední možnost, jak jí všechno ještě jednou vysvětlit, bude tam - mezi čtyřma očima mě vždycky zahnala do kouta a nepřestala do mě šít, dokud jsem se nezhroutila a neutekla prč. Myslela jsem si, že když s ní budu mluvit před jinými lidmi, kteří budou hodnotit náš rozhovor a budou mezi námi stát, tak mě možná konečně nechá normálně mluvit...dala bych si pivo."
Povzdechla jsem si. "A co ségra?"
"Ta s ní konečně po těch letech vychází. Rozhodla jsem se to takhle nechat. Je to pro ně lepší, sblížily se, když tam nejsem. Máma jí hlídá syna, má taky novyho přítele, se kterým tam bydlí...Můj pokoj je teď Erikův."
"Kirs," zašeptala jsem po chvíli.
Nadzvedla bradu a věnovala mi zvědavý pohled.
"Proč si myslíš, že tu jsem?"

Pokračování příště
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Speranzee Speranzee | 25. října 2015 v 21:59 | Reagovat

Tak tohle nema chybu...dokonale...nemam slov...jen slzy stekajic po tvari...

2 Ema Ema | E-mail | Web | 25. října 2015 v 22:56 | Reagovat

Moc hezky napsané. Přečetlo se to skoro samo. Určitě se vrátím, zase se za číst.

3 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 26. října 2015 v 17:48 | Reagovat

I já tady budu často:-))

4 Rose Rose | Web | 27. října 2015 v 19:16 | Reagovat

Nádherné, určiě se taky vrátím, těším se na pokračování!!!

5 stuprum stuprum | Web | 27. října 2015 v 21:24 | Reagovat

Děláš sklapovačky? Máš krásné bříško.

6 blackshouts blackshouts | 27. října 2015 v 23:24 | Reagovat

[5]: vůbec ne, pomalu nevím, co je to sport. :D

7 Nella Kinzl Nella Kinzl | 28. října 2015 v 19:25 | Reagovat

Chyběla mi tvá slova!

8 Lola Lola | Web | 28. října 2015 v 23:06 | Reagovat

Krásně napsané.. taky se ráda vrátím :))

9 Rori. Rori. | 29. října 2015 v 11:50 | Reagovat

Nádhera, Kirs. Píšeš stále vynikajuco. Som veľmi rada, že si stvorila tento blog, a dúfam, že si naň občas pomedzi ten dospelácky život nájdeš čas  (: a patrí ti môj obdiv, že si to celé zvládla. Drzim palce!

10 Stejnejetojedno Stejnejetojedno | 9. listopadu 2015 v 0:22 | Reagovat

Ahoj Kirs, sleduju te uz od prosince 2012 (ano, pamatuji si to presne:D) a ctu furt tvoje články, chodím na ask a sem tam ti tam napisu nejakej ten koment, at na ostatní kasles. Uz od toho prosince jsem propadla tvym článkům a tve ... osobě? Co tim chci rict je, ze jsi se stala mým vzorem, protoze víš, kdo jsi a víš, co chces. Hlavne si neuvěřitelně silna, spousta holek v dnešní době by z toho, co vsechno jsi zažila, skončila na psychiatrii. Každopádně se nenech ničím zastavit a pokračuj v tom, protoze jsi v tom zatraceně dobra!  P.S. At uz to byl kdokoli, kdo ti psal na asku, ze ty články tady stojí za nic, byl to peknej kreten:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama