První oficiální článek stojí vždycky za starou Bellu.

18. října 2015 v 20:14 | Kirsten |  Ze života
Celé hodiny, dny, týdny, dokonce i měsíce odkládám svoji činnost. Vím, že před tím, co vlastně sama chci, nikdy neuteču, i když mě to nikterak nehoní. Jen mě to potichu následuje, plazí se po mých stínech a v tom chladu kolem mně, který dodnes nepookřál, mi olizuje prsty pokaždé, když si chci sednout a psát. Vždy mě z toho usilovného přemýšlení začnou brnět prsty a bolet hlava.

Bolí mě hlava z toho příšerného tlaku; jsem tak plná šťávy, která nechce téct. Hořce si uvědomuji, že jednou buďto shniju anebo prasknu, nic mezi tím. Dobré na tom je, že s takovým množstvím šťávy hnijete alespoň pomaleji, a ještě nějakou dobu vás alespoň z vizuální stránky považují za ucházející.

Neřekla bych, že jsem se zkazila. Nebo že bych byla zlejší, drzejší a výmluvnější než kdy dřív. Po tom roce si uvědomuju, že jsem poprvé vědomě zestárla. Poprvé mi začal čas utíkat příšerně pomalu a zároveň s takovou rychlostí, se kterou se neumím vypořádat. Bude to pořád rychlejší? Opravdu? Jako fakt vážně?

Už zhruba hodinu je to přesně rok. Nikdy už nechci na nic z toho předtím vzpomínat. Přísahala jsem si, že jednou přijde den, kdy si konečně ulevím, i když jsem se během toho roku nesčetněkrát zhroutila a nasčetně moc lidí bylo u toho. Taková příšerná ostuda. Samuelovy narozeniny. Narozeniny Karolíny.

Abych vyrozumněla...přesně rok zpátky jsem si odvezla poslední věci z Královských Vinohrad, kde mi dnes už nic královského nepatří. Ještě sedmnáctého října jsem tajně doufala, že se dočkám alespoň jednoho jediného slova "Stůj".

Dnes už na tom místě nejsem a dodnes mi nikdo z nich neřekl Vrať se. Teď, po roce, měsíc zpátky mě podruhé sprostě odehnala, vykopla mě jak prašivého psa a bylo jí úplně jedno, že mé úmysly byly dobré. Seděla se založenýma rukama a z jejích úzkých rtů se linul jed, hláskovala každé slovo, kterým mi dávala najevo své stále sálající pohrdání.

Řekla mi, že se za mě stydí.
Vážně mami, stydíš se za to, že jsem šťastná?

Kdybych to minulý rok věděla, snášela bych to mnohem líp. Udělala bych spoustu věcí jinak a možná bych neztratila paměť. Dnes už s jistotou nemůžu říct, co se ten rok dělo. Pamatuju si jen pár dní, ze všeho nejživěji a nejbarvitěji koncert Bastille na Rock for People v Hradci. V tu chvíli, když začala hrát No Angels, už byla tma, všichni přátelé se někam rozutekli a já jsem stála sama s obrovskýma očima v davu rudých blikajících světýlek z náramků, které měl každý. Byla to ta nejdramatičtější chvíle v mém životě. Už vím, jak se budu cítit v tu chvíli, kdy mi bude oznámeno, že vypukla nefalšovaná válka, kdy si uvědomím, že možná už dnes nebo zítra poprvé spatřím smrt, či budu dokonce její součástí.

Obecně považuji otázku smrti a následného života po ní za směšné téma. Co je nám po tom, přemýšlet zaživa o našem konci, kam se uchýlíme, když tu zanecháme tělo? Zaobírají se tím jenom lidé, kteří neumějí žít a mermomocí chtějí být mrtví. Přijde mi hloupé z toho dokonce udělat vědní obor či v tomto duchu pojmenovat literární směr - zabývat se smrtí profesionálně. Proč věnují tolik času něčemu, co stejně na vlastní kůži dříve či později zažijí? Nač si dělat obrázek o tunelech, světlu či převtělení?

Smrt znamená konec hry.

A už je to dneska přesně rok od okamžiku, kdy jsem v slzách přijela do oficiálně nového domova se zbytkem svých věcí z Vinohrad. Pamatuju si, že ten buřtguláš bylo to nejsmutnější jídlo, které jsem kdy jedla. To nic proti tchýni; jen jsem seděla u stolu, dívala se z okna do ztemnělého podzimního prázdna a uvažovala nad zítřky, když mi zazvonil mobil a povýšil můj den na ten nejhorší v mém životě.

Volala mi kamarádka Anna, že Sindy prohrála hru. Je mrtvá.
Dneska bylo první výročí její smrti. Michael tam šel. Já ne, já až do devíti sedím v práci a na druhou stranu jsem ráda, že jsem tam nešla. Představa toho, že si někam cíleně půjdu připomínat nejbolestivější ránu, mě pořádně děsila.

(ušklíbnu se)

Je to fakt divný... dokázala bych si rok zpátky představit, že dneska budu sedět třináct hodin na barové židli v poloprázdném fitku a hýbat se budu jen když půjdu do skladu pro pomeranče?
Dokázala bych rok zpátky říct, že dneska budu blondýna se strašným účesem, která je úplně jiná?
Ne.
A taky bych rozhodně nedokázala říct, že přesně o rok později, přesně na den, jako zkurvený prokletí, mi odejde můj osmiletý počítač.

Doprdele!
Já tak nesnáším číslo osmnáct.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama