Leden 2016

Když jsem pryč..

31. ledna 2016 v 21:41 | Kirsten |  Ze života
Vím, že je to těžké.
Každé ráno Tě můj budík ruší ze spánku, vždy dřív, než vstáváš. Někdy je to v pět ráno, jindy v půl sedmé. Věř mi, že nic mě nebolí víc než pohled na Tvé tělo, které se namačkané choulí na druhé straně palandy. Dřív jsem Tě vždycky pohladila po zádech a vtiskla ti polibek na levé rameno, hladíc u toho tvé rozčepýřené vlasy, jenže čím dýl to trvá, tím jsi po ránu nevrlejší. Tak se vždycky spokojím jen s Tvým klidným zvedáním hrudníku a doufám, že se Ti zdá něco hezkého. Opatrně se přes tebe překulím a slezu z postele, rozsvítím lampičku v šatně a odeberu se do koupelny.
Ráno se sotva stíhám nasnídat, budím tě svým štracháním vt šuplíku, stříkáním parfému, svými těžkými kroky, které neumím zmírnit. Nekdy tě slyším se nervózně převalovat v posteli, jindy zaúpíš a dáš mi najevo, že tě ruším...pak vždy vyjdu ze dveří a v hlavě slyším..

Lásko, každý den mi chybíš. Často vzpomínám na časy strávené na mém gauči na Vinohradech. Tenkrát se Tvá přítomnost zdála nekonečná, bezpodmínečná, tak jistá. Dnes se vídáme dvě hodiny denně, krademe našim snům každou minutu, kterou strávíme vzhůru.
A je mi to opravdu líto.

-"Kirsten, jak si představuješ spát ve škole? Jaktože jsi usnula na klauzurách? KLAUZURÁCH? Proč máš tak blbý známky? Nemám od tebe za tohle pololetí jedinou pořádnou práci, samý odfláknutý nákresy, ani proporce nemáš správně. Co se to s tebou děje?"

-"Kirsten, věčně chybíš ve škole, nepsala jsi slohovou práci ani diktát. Nebyla jsi ani řádně zkoušená - pojď k tabuli. Aha, vidím, že ses na to nepodívala...ale nevadí, mám tě rád, dám ti otázku ze staré látky. Jen tak naoko, abych nemohl říct, že na to kašleš. Jen skrytě doufám, že dáš maturitu..."

-"Kirsten, potřebujeme Tě. Nikdo si nemůže vzít tyhle směny, takže zbyly na Tebe. Je jedno, že se musíš učit, my tě potřebujeme!"

-"Kirsten, mám dojem, že neděláš pořádně svoji práci. Platíme tě za to, abys to zvládala. Nemůžeš si dovolit být na zákazníky nepříjemná a je úplně jedno, jak ti je. Musíš bejt profesionál."

-"Kirsten, proč jsi nebyla na mojí oslavě narozenin? Na mým maturáku? Proč jsi nepřišla na narozeniny nikoho z nás? Jaktože nemáš čas? haha...co vlastně furt děláš? Jasně, práce. To může říct každej. Kámoši tady taky nebudou napořád, když na ně nebudeš mít čas."

-"Lásko, celý dny tu na Tebe jen čekám...každej den tu sedím sám, do jedenácti. Máma tě neviděla jak je tejden dlouhej. Stěžuje si, že jsi měsíc neuklízela. Kdy jí dáš prachy na nájem? Už se mě ptala.."

-"Kirsten, co se to kurva s tebou děje? Jak to do prdele vypadáš? Když jsem tě poznal, myslel jsem si, že ses výjimečná, že máš talent. A teď tu sedíš nad hrnkem studenýho kafe a nejseš schopná vysolit jedinej nápad na článek. Potřebuju profesionalitu, tvoji plnou pozornost! Takhle to v redakci nefunguje, že lítáš mezi školou, prací a redakcí. Uzávěrka je v půlce února, o čem budeš psát?"

"Kirsten. Všiml jsem si, že jsi už přes měsíc nenapsala jedinej článek na Creativelife. Hodlš vůbec pokračovat dál nebo se s tebou máme rozloučit?"

"Příští týden budete psát první průběžný test ze žurnalistiky. Abyste byli úspěšní a dodrželi podmínky pro vrácení peněz při neúspěchu při přijímačkách, musíte ten test napsat na 85 procent. Máte jeden pokus."

-"Miluješ mě vůbec ještě? Nemáš někoho? Občas mám pocit, že si ty směny vymýšlíš...pořád ti brní mobil, pořád ti někdo píše...vážně...vážně to ještě mezi námi má smysl? Já nejsem člověk, kterej bude dokola jen čekat, já potřebuju tebe, potřebuju tě mít u sebe. Nevím, jestli to zvládnu takhle dál. Nic si nepamatuješ, nejseš schopná být součástí domácnosti, pořád seš jenom pryč. Nevnímáš, co ti říkám. Kirsten. Kirsten? TAK KURVA CO MÁM DĚLAT, ABY SIS MĚ VŠÍMALA, JÁ TO TAKHLE VÁŽNĚ UŽ DÁL NEZVLÁDNU! Proč jsem až na posledním místě? Všechno je vždycky přednější než já! Nejdřív škola, práce, debilní kurzy, píšeš do toho dementního časopisu, na creativelife. Nic neděláš pořádně! Tak už si vyber...proboha vyber si už konečně, co z toho dáš pryč...nebo odejdu sám."

Je neúnosné se ti dívat do těch zelených očí zešedlých výčitkami. Někdy mám pocit, že výčitky, kterými mě častuješ, mnou projíždějí jako ostříž, jako ledová čepel té nejostřejší pravdy. Vím, že máš pravdu. Chápu všechny tvoje důvody...

Ale prosím.
Miláčku, jen se usměj, až přijdu příště domů. Vrhnu se ti kolem krku, budu tě zasypávat těmi nejněžnějšími polibky, s radostí budu poslouchat, jaký jsi měl den, budu si s tebou povídat,
dohánět to ticho,
které nás ze všech stran obklopuje.
Jen to prosím ještě vydrž...všechno bude jednoho dne jako dřív.
Pojedeme spolu kamkoli budeš chtít.
Na jakoukoli dobu, budeme dělat vše, co si zamaneš, vynahradím ti ty dva roky toho trpkého čekání. Možná že jednoho dne budeme na to vzpomínat v dobrém. Možná se také stane, že tuhle dobu navždy promlčíme a budeme žít tak, jako by se nic z toho nestalo. Začneme tam, kde jsme přestali a nezbude už nic jiného než my dva.
Všechno špatné bude pryč.
Ale teď, teď to musíš vydržet. Jen chviličku, jen pár měsíců, a všechno bude jako dřív. Teď jedu z práce domů

Pisu to na mobilu, pořád se mi seká. Ten Posranej krám.

Co bylo je, a vždycky se změní

17. ledna 2016 v 20:50 | Kirsten |  Sleduji a čtu


Celý minulý rok bez psaní jsem strávila sledováním filmů a seriálů. Dávala jsem si pauzu od blogování, i když jsem se líně snažila založit si nové stránky, konkrétně na blogspotu, který se dočkal jepičího života. Marně jsem se pokoušela o funkční design v CSS, ale vůbec nebyl čas a ani schopnosti se naučit novej počítačovej jazyk, takže jsem používala různé šablony, které čtenářům a pak už ani mně pořádně nevyhovovaly, takže nakonec se mi to celé zprotivilo. Taky jsem si říkala, že pokud budu veřejně psát svoje problémy, utržím si ledatak ostudu před celým národem. Poslední rok a půl byla mučivá doba, kdy jsem si takřka naostro zkusila sednout na kraj propasti, spadnout do ní a pokusit se buď vyhrabat anebo naučit v ní žít. Pár měsíců se mi to docela úspěšně dařilo; zabydlela jsem se někde u sebe v nitru a s největší lítostí vyházela všechny staré, opotřebované knihy ze své bibliotéky života. Představuji si ji jako knihovnu postavenou z ořechového dřeva na zdi pařížské modři. Na vrchních poličkách roste v porcelánovém květináči břečťan a olizuje ji svými plazivými zelenými lístky.

Měsíce jsem seděla a hrabala se ve všech svých skutcích, potřebách i prioritách. Několikrát jsem zažila trpké zklámání; v hlubokých myšlenkách jsem seděla v tureckém sedu před svojí knihovnou, mnula v prstech jednotlivé stránky doposud největší knihy a v slzách je trhala nebo se je ze všech sil snažila uchránit či přepsat.

Některé knihy jsem si jen oprášila a znovu přečetla, připomínaje si staré časy a někdy jsem žasla nad tím, co všechno si pamatuji ze svého dětství. Tolik pachů, radostí, vjemů i starých zapomenutých křivd. Další knihy jsem s pohrdáním vyhodila - vlastně jsem většinu času strávila rozebíráním sama sebe, a to v podstatě jak v noci, tak i za bílého dne.
Strašně moc jsem spala. Téměř neustále, úplně kdekoli a kdykoli, ať už jsem byla doma, ve škole nebo v tramvaji, přítomná nebo ne. Zdálo se mi tisíc nádherných, malebných i strašných snů.
Nejčastěji ze všeho jsem cestovala po světě, obzvlášť do teplých slunných i zakázaných krajů. Posledně jsem zamířila s celou svojí rodinou na výlet za polární září do Finska, kde jsem nakonec zemřela z polibku bílého chodce, zatímco celá rodina jen zbaběle zírala. Píchla jsem si i heroin ve starém bytě na Hůrce, kde jsem vyrůstala. Stala jsem se obětí a členkou odboje organizovaného zločinu v německé střední škole, kde velel kolektiv pubertální smetánky, které kralovala hnědovlasá jižanka s výraznými rty. Myslím, že jsem ji zastřelila. Taky jsem navštívila Severní Koreu, Chorvatsko, kde jsem si nakoupila spoustu svršků, které běžně seženete v metalových shopech na Václaváku, či buddhistický chrám, na jehož nádvoří jsem sledovala basketballový zápas. Ale hlavně - hlavně jsem viděla tu libovou polární záři, ohnivě rudou se žlutými světelnými explozemi.

Taky jsem celou dobu snila. Snila jsem o práci, penězích (které jsem bohužel zoufale potřebovala a ještě zoufaleji sháněla), o smrti, životě, ale taky o maličkostech. Začala jsem si konečně psát seznam věcí, které chci v životě bezpodmínečně udělat. Pár z nich je i absurdních, nemožných, ale dělá mi radost se jimi zabývat v myšlenkách a psát si v hlavě desítky scénářů, jak je prožívám.

Za pouhý měsíc jsem přečetla všechny knihy Harryho Pottera. Zhlédla jsem každý jednotlivý díl alespoň dvacetkrát (díky bohu měl Majk pro to stejné nadšení) a učinila jsem si z celé ságy své nejoblíbenější dílo. Rowlingová se stala mým Olympem literatury, mým největším literárním vzorem, inspirací a hnacím motorem za mými vlastními sny. Tolik jsem toužila po stejném tvořivém osvícení, které ji postihlo, ale to dodnes nepřišlo a mám dojem, že v příštích letech to nebude o nic lepší. Nicméně umanula jsem si výlet do Anglie a výlet do muzea Harryho Pottera.

Taky jsem se rozhodla pro velké tetování, dílo na mém těle poskládané z krásných bolestí i zvrácených potěšení. Jsem ale příšerně vybíravá a zatím nevěřím žádnému tatérovi.

Do svého playlistu jsem si stáhla snad všechna alba Eminema. Prodírala jsem se jeho písničkami jako v nekonečném kukuřičném poli, každé jeho slovo bylo jako nápověda k dalšímu krůčku vedoucímu k východu a malou odměnou za to, že jsem zvládla každý den vstát z postele. Za tu dobu stihl vydat tři nové písničky, které ze seznamu smetly úplně všechny ostatní interprety a já je poslouchala znovu a znovu, pořád dokola a nemohla se jich nabažit. V posledních pár týdnech jsem však začala o celé své momentální vášni víc přemýšlet, a protože mi tři nové písničky byly málo, rozhodla jsem se na pár svých otázek si odpovědět s předstihem. Zachtělo se mi navštívit záhadný Detroit a napsat mu dopis. Bez vyznání lásky.

Celou dobu jsem taky snila o posledním dni na téhle škole. Ne že by mě modelářství a návrhářství oděvu nebavilo; nebýt okolností, které se za poslední dva roky udály, zcela určitě bych se už teď s nadšením připravovala na první velký samostatný projekt - praktickou maturitu. Takhle jen sním o hebkém papíru, který potvrzuje má završená muka čtyřikrát týdně od osmi do pěti.

Je zvláštní, jak do nás všech ten život strašně kope. V jednu chvíli se zdá, že Vám už nezbývá nic jiného než si do detailu promyslet bezbolestnou sebevraždu, a v druhou chvíli k Vám najednou v práci ve fitku přistoupí přidrzlý chlapík, který si jen tak mimochodem všimne Vašich článků na Creativelife a nabídne Vám prostor v tištěné formě. Po týdnech pochybování a nevěření příležitosti to nakonec přišlo, a najednou mám doma na stole pět výtisků časopisu se svými čtyřmi články a dvěmi ilustracemi k nim. Jednu ilustraci v něm otiskli i Majkovi - jako nenápadný vzkaz vydavateli a jako důkaz toho, že je má neoddělitelná půlka, která při mně stojí už skoro čtyři a půl roku.

Přičichla jsem si k lesklému papíru a najednou cítím blížící se vůni budoucnosti, najednou vím, že je to alespoň trochu možné, a tak se už učím na přijímačky na svoji deset let vysněnou žurnalistiku.

Teď už jen čekám, co bude. Pořád se bojím, ale stejně to jednou všechno budu muset alespoň zkusit. Jako to zkouším teď - zase se musím naučit psát.