Co bylo je, a vždycky se změní

17. ledna 2016 v 20:50 | Kirsten |  Sleduji a čtu


Celý minulý rok bez psaní jsem strávila sledováním filmů a seriálů. Dávala jsem si pauzu od blogování, i když jsem se líně snažila založit si nové stránky, konkrétně na blogspotu, který se dočkal jepičího života. Marně jsem se pokoušela o funkční design v CSS, ale vůbec nebyl čas a ani schopnosti se naučit novej počítačovej jazyk, takže jsem používala různé šablony, které čtenářům a pak už ani mně pořádně nevyhovovaly, takže nakonec se mi to celé zprotivilo. Taky jsem si říkala, že pokud budu veřejně psát svoje problémy, utržím si ledatak ostudu před celým národem. Poslední rok a půl byla mučivá doba, kdy jsem si takřka naostro zkusila sednout na kraj propasti, spadnout do ní a pokusit se buď vyhrabat anebo naučit v ní žít. Pár měsíců se mi to docela úspěšně dařilo; zabydlela jsem se někde u sebe v nitru a s největší lítostí vyházela všechny staré, opotřebované knihy ze své bibliotéky života. Představuji si ji jako knihovnu postavenou z ořechového dřeva na zdi pařížské modři. Na vrchních poličkách roste v porcelánovém květináči břečťan a olizuje ji svými plazivými zelenými lístky.

Měsíce jsem seděla a hrabala se ve všech svých skutcích, potřebách i prioritách. Několikrát jsem zažila trpké zklámání; v hlubokých myšlenkách jsem seděla v tureckém sedu před svojí knihovnou, mnula v prstech jednotlivé stránky doposud největší knihy a v slzách je trhala nebo se je ze všech sil snažila uchránit či přepsat.

Některé knihy jsem si jen oprášila a znovu přečetla, připomínaje si staré časy a někdy jsem žasla nad tím, co všechno si pamatuji ze svého dětství. Tolik pachů, radostí, vjemů i starých zapomenutých křivd. Další knihy jsem s pohrdáním vyhodila - vlastně jsem většinu času strávila rozebíráním sama sebe, a to v podstatě jak v noci, tak i za bílého dne.
Strašně moc jsem spala. Téměř neustále, úplně kdekoli a kdykoli, ať už jsem byla doma, ve škole nebo v tramvaji, přítomná nebo ne. Zdálo se mi tisíc nádherných, malebných i strašných snů.
Nejčastěji ze všeho jsem cestovala po světě, obzvlášť do teplých slunných i zakázaných krajů. Posledně jsem zamířila s celou svojí rodinou na výlet za polární září do Finska, kde jsem nakonec zemřela z polibku bílého chodce, zatímco celá rodina jen zbaběle zírala. Píchla jsem si i heroin ve starém bytě na Hůrce, kde jsem vyrůstala. Stala jsem se obětí a členkou odboje organizovaného zločinu v německé střední škole, kde velel kolektiv pubertální smetánky, které kralovala hnědovlasá jižanka s výraznými rty. Myslím, že jsem ji zastřelila. Taky jsem navštívila Severní Koreu, Chorvatsko, kde jsem si nakoupila spoustu svršků, které běžně seženete v metalových shopech na Václaváku, či buddhistický chrám, na jehož nádvoří jsem sledovala basketballový zápas. Ale hlavně - hlavně jsem viděla tu libovou polární záři, ohnivě rudou se žlutými světelnými explozemi.

Taky jsem celou dobu snila. Snila jsem o práci, penězích (které jsem bohužel zoufale potřebovala a ještě zoufaleji sháněla), o smrti, životě, ale taky o maličkostech. Začala jsem si konečně psát seznam věcí, které chci v životě bezpodmínečně udělat. Pár z nich je i absurdních, nemožných, ale dělá mi radost se jimi zabývat v myšlenkách a psát si v hlavě desítky scénářů, jak je prožívám.

Za pouhý měsíc jsem přečetla všechny knihy Harryho Pottera. Zhlédla jsem každý jednotlivý díl alespoň dvacetkrát (díky bohu měl Majk pro to stejné nadšení) a učinila jsem si z celé ságy své nejoblíbenější dílo. Rowlingová se stala mým Olympem literatury, mým největším literárním vzorem, inspirací a hnacím motorem za mými vlastními sny. Tolik jsem toužila po stejném tvořivém osvícení, které ji postihlo, ale to dodnes nepřišlo a mám dojem, že v příštích letech to nebude o nic lepší. Nicméně umanula jsem si výlet do Anglie a výlet do muzea Harryho Pottera.

Taky jsem se rozhodla pro velké tetování, dílo na mém těle poskládané z krásných bolestí i zvrácených potěšení. Jsem ale příšerně vybíravá a zatím nevěřím žádnému tatérovi.

Do svého playlistu jsem si stáhla snad všechna alba Eminema. Prodírala jsem se jeho písničkami jako v nekonečném kukuřičném poli, každé jeho slovo bylo jako nápověda k dalšímu krůčku vedoucímu k východu a malou odměnou za to, že jsem zvládla každý den vstát z postele. Za tu dobu stihl vydat tři nové písničky, které ze seznamu smetly úplně všechny ostatní interprety a já je poslouchala znovu a znovu, pořád dokola a nemohla se jich nabažit. V posledních pár týdnech jsem však začala o celé své momentální vášni víc přemýšlet, a protože mi tři nové písničky byly málo, rozhodla jsem se na pár svých otázek si odpovědět s předstihem. Zachtělo se mi navštívit záhadný Detroit a napsat mu dopis. Bez vyznání lásky.

Celou dobu jsem taky snila o posledním dni na téhle škole. Ne že by mě modelářství a návrhářství oděvu nebavilo; nebýt okolností, které se za poslední dva roky udály, zcela určitě bych se už teď s nadšením připravovala na první velký samostatný projekt - praktickou maturitu. Takhle jen sním o hebkém papíru, který potvrzuje má završená muka čtyřikrát týdně od osmi do pěti.

Je zvláštní, jak do nás všech ten život strašně kope. V jednu chvíli se zdá, že Vám už nezbývá nic jiného než si do detailu promyslet bezbolestnou sebevraždu, a v druhou chvíli k Vám najednou v práci ve fitku přistoupí přidrzlý chlapík, který si jen tak mimochodem všimne Vašich článků na Creativelife a nabídne Vám prostor v tištěné formě. Po týdnech pochybování a nevěření příležitosti to nakonec přišlo, a najednou mám doma na stole pět výtisků časopisu se svými čtyřmi články a dvěmi ilustracemi k nim. Jednu ilustraci v něm otiskli i Majkovi - jako nenápadný vzkaz vydavateli a jako důkaz toho, že je má neoddělitelná půlka, která při mně stojí už skoro čtyři a půl roku.

Přičichla jsem si k lesklému papíru a najednou cítím blížící se vůni budoucnosti, najednou vím, že je to alespoň trochu možné, a tak se už učím na přijímačky na svoji deset let vysněnou žurnalistiku.

Teď už jen čekám, co bude. Pořád se bojím, ale stejně to jednou všechno budu muset alespoň zkusit. Jako to zkouším teď - zase se musím naučit psát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarushef sarushef | Web | 18. ledna 2016 v 16:26 | Reagovat

A ty zas inspiruješ nás. Je fajn, že jsi zpátky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama