Když jsem pryč..

31. ledna 2016 v 21:41 | Kirsten |  Ze života
Vím, že je to těžké.
Každé ráno Tě můj budík ruší ze spánku, vždy dřív, než vstáváš. Někdy je to v pět ráno, jindy v půl sedmé. Věř mi, že nic mě nebolí víc než pohled na Tvé tělo, které se namačkané choulí na druhé straně palandy. Dřív jsem Tě vždycky pohladila po zádech a vtiskla ti polibek na levé rameno, hladíc u toho tvé rozčepýřené vlasy, jenže čím dýl to trvá, tím jsi po ránu nevrlejší. Tak se vždycky spokojím jen s Tvým klidným zvedáním hrudníku a doufám, že se Ti zdá něco hezkého. Opatrně se přes tebe překulím a slezu z postele, rozsvítím lampičku v šatně a odeberu se do koupelny.
Ráno se sotva stíhám nasnídat, budím tě svým štracháním vt šuplíku, stříkáním parfému, svými těžkými kroky, které neumím zmírnit. Nekdy tě slyším se nervózně převalovat v posteli, jindy zaúpíš a dáš mi najevo, že tě ruším...pak vždy vyjdu ze dveří a v hlavě slyším..

Lásko, každý den mi chybíš. Často vzpomínám na časy strávené na mém gauči na Vinohradech. Tenkrát se Tvá přítomnost zdála nekonečná, bezpodmínečná, tak jistá. Dnes se vídáme dvě hodiny denně, krademe našim snům každou minutu, kterou strávíme vzhůru.
A je mi to opravdu líto.

-"Kirsten, jak si představuješ spát ve škole? Jaktože jsi usnula na klauzurách? KLAUZURÁCH? Proč máš tak blbý známky? Nemám od tebe za tohle pololetí jedinou pořádnou práci, samý odfláknutý nákresy, ani proporce nemáš správně. Co se to s tebou děje?"

-"Kirsten, věčně chybíš ve škole, nepsala jsi slohovou práci ani diktát. Nebyla jsi ani řádně zkoušená - pojď k tabuli. Aha, vidím, že ses na to nepodívala...ale nevadí, mám tě rád, dám ti otázku ze staré látky. Jen tak naoko, abych nemohl říct, že na to kašleš. Jen skrytě doufám, že dáš maturitu..."

-"Kirsten, potřebujeme Tě. Nikdo si nemůže vzít tyhle směny, takže zbyly na Tebe. Je jedno, že se musíš učit, my tě potřebujeme!"

-"Kirsten, mám dojem, že neděláš pořádně svoji práci. Platíme tě za to, abys to zvládala. Nemůžeš si dovolit být na zákazníky nepříjemná a je úplně jedno, jak ti je. Musíš bejt profesionál."

-"Kirsten, proč jsi nebyla na mojí oslavě narozenin? Na mým maturáku? Proč jsi nepřišla na narozeniny nikoho z nás? Jaktože nemáš čas? haha...co vlastně furt děláš? Jasně, práce. To může říct každej. Kámoši tady taky nebudou napořád, když na ně nebudeš mít čas."

-"Lásko, celý dny tu na Tebe jen čekám...každej den tu sedím sám, do jedenácti. Máma tě neviděla jak je tejden dlouhej. Stěžuje si, že jsi měsíc neuklízela. Kdy jí dáš prachy na nájem? Už se mě ptala.."

-"Kirsten, co se to kurva s tebou děje? Jak to do prdele vypadáš? Když jsem tě poznal, myslel jsem si, že ses výjimečná, že máš talent. A teď tu sedíš nad hrnkem studenýho kafe a nejseš schopná vysolit jedinej nápad na článek. Potřebuju profesionalitu, tvoji plnou pozornost! Takhle to v redakci nefunguje, že lítáš mezi školou, prací a redakcí. Uzávěrka je v půlce února, o čem budeš psát?"

"Kirsten. Všiml jsem si, že jsi už přes měsíc nenapsala jedinej článek na Creativelife. Hodlš vůbec pokračovat dál nebo se s tebou máme rozloučit?"

"Příští týden budete psát první průběžný test ze žurnalistiky. Abyste byli úspěšní a dodrželi podmínky pro vrácení peněz při neúspěchu při přijímačkách, musíte ten test napsat na 85 procent. Máte jeden pokus."

-"Miluješ mě vůbec ještě? Nemáš někoho? Občas mám pocit, že si ty směny vymýšlíš...pořád ti brní mobil, pořád ti někdo píše...vážně...vážně to ještě mezi námi má smysl? Já nejsem člověk, kterej bude dokola jen čekat, já potřebuju tebe, potřebuju tě mít u sebe. Nevím, jestli to zvládnu takhle dál. Nic si nepamatuješ, nejseš schopná být součástí domácnosti, pořád seš jenom pryč. Nevnímáš, co ti říkám. Kirsten. Kirsten? TAK KURVA CO MÁM DĚLAT, ABY SIS MĚ VŠÍMALA, JÁ TO TAKHLE VÁŽNĚ UŽ DÁL NEZVLÁDNU! Proč jsem až na posledním místě? Všechno je vždycky přednější než já! Nejdřív škola, práce, debilní kurzy, píšeš do toho dementního časopisu, na creativelife. Nic neděláš pořádně! Tak už si vyber...proboha vyber si už konečně, co z toho dáš pryč...nebo odejdu sám."

Je neúnosné se ti dívat do těch zelených očí zešedlých výčitkami. Někdy mám pocit, že výčitky, kterými mě častuješ, mnou projíždějí jako ostříž, jako ledová čepel té nejostřejší pravdy. Vím, že máš pravdu. Chápu všechny tvoje důvody...

Ale prosím.
Miláčku, jen se usměj, až přijdu příště domů. Vrhnu se ti kolem krku, budu tě zasypávat těmi nejněžnějšími polibky, s radostí budu poslouchat, jaký jsi měl den, budu si s tebou povídat,
dohánět to ticho,
které nás ze všech stran obklopuje.
Jen to prosím ještě vydrž...všechno bude jednoho dne jako dřív.
Pojedeme spolu kamkoli budeš chtít.
Na jakoukoli dobu, budeme dělat vše, co si zamaneš, vynahradím ti ty dva roky toho trpkého čekání. Možná že jednoho dne budeme na to vzpomínat v dobrém. Možná se také stane, že tuhle dobu navždy promlčíme a budeme žít tak, jako by se nic z toho nestalo. Začneme tam, kde jsme přestali a nezbude už nic jiného než my dva.
Všechno špatné bude pryč.
Ale teď, teď to musíš vydržet. Jen chviličku, jen pár měsíců, a všechno bude jako dřív. Teď jedu z práce domů

Pisu to na mobilu, pořád se mi seká. Ten Posranej krám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 31. ledna 2016 v 22:30 | Reagovat

tohle znám... no naštěstí se mi to nějak daří zvládat na úkor spánku. Naštěstí jsem se nějak naučila vyžít s šesti hodinami :D i o víkendu samozřejmě.

2 Reality Reality | 31. ledna 2016 v 22:52 | Reagovat

Velký rozdíl je v tom, když si toho na sebe nakládáš tolik, když musíš nebo protože chceš. Bohužel ty musíš a Tvůj přítel by Ti měl být oporou nebo se z toho zblázníš. Z článku jsou patrné výčitky, které jsou opodstatněné, nicméně řešit jestli uklízíš domácnost nebo ne, mi přijde ve Tvém zápřahu poněkud postavené na hlavu.

3 mengano mengano | E-mail | Web | 1. února 2016 v 15:18 | Reagovat

No, děvče, nemáš to opravdu snadné. Jen pozor, víš, co se říká - podruhé do stejné řeky nevlezeš. jestli se to mezi váme takhle šponuje, bude velice těžké jen tak najednou, někdy za dost dlouho, to vrátit ta, kde to bylo ještě moc hezké. Nestraším tě, to bych si nedovolila. Je to je životní zkušenost:)

4 mengano mengano | E-mail | Web | 1. února 2016 v 15:18 | Reagovat

Omlouvám se za hloupé překlepy, datluju se sádrou na ruce.

5 Eli Eli | Web | 10. února 2016 v 11:38 | Reagovat

Je toho na tebe dost. Snad přítel vydrží. Musí pochopit, že věci týkající se školy ti mění život k lepšímu, a že práce ti umožňuje zaplatit mu nájem...

6 dreams-young-girl dreams-young-girl | E-mail | Web | 16. února 2016 v 9:12 | Reagovat

Tohle je tak zatraceně smutnej článek:/. Snad tvoje situace nebude mít dlouhé trvání ;)

7 Bla bla bla Bla bla bla | 27. února 2016 v 13:48 | Reagovat

No to jsou ale strašný starosti. Chci je mít.

8 Kirsten Kirsten | 28. února 2016 v 18:30 | Reagovat

[7]: Prosím! Vem si je!!!

9 SasuKe SasuKe | Web | 28. března 2016 v 0:59 | Reagovat

Perfektně znám tvoje pocity, nevěř, ale troufl bych si říct, že vim přesně, jak ti je. Poslední dobou sám sobě říkám "když si nastupoval do školy, všichni tě měli za jedinečnýho talentovanýho člověka a teď nedokážeš včas odevzdat dokreslenej storyboard?" ...člověk míní, život mění. Tohle s lidmi udělá stres dnešního světa, dělá z nich zoufalce, kteří najednou nemůžou nic, i když by za jiných okolností to bez problému dokázali. Oproti tobě mám asi jednu obrovskou výhodu, přítelkyni co se mi to snaží všemožně ulehčit, nestresovat mě víc, než je to nutný a podpořit mě, když to potřebuju, protože bez toho to prostě nejde, když na tebe  všichni tlačí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama