Vyplavený sklep

3. června 2016 v 19:50 | Kirsten |  Moje omyly a úspěchy
Psaní slohovek je pro mně mnohem méně náročnější než psaní na blog. Mám teď velikou trému a v hlavě husté krupobití myšlenek, které hlasitě narážejí na dno, kde se válejí samé staré krámy. Jsou uložené v pomačkaných krabicích, které jsou ledabyle vyskládané křivdami, drobnými i většími neúspěchy, nějakými obavami a příšernými trapasy, které mají podobu jednoduchého satirického komiksu. A ten je samozřejmě totálně trapný.


Teď tu ale sedím a nemám jediné tušení, co to provádím. Tisíckrát mě napadla myšlenka, že si moje názory a ideje žádný blog ani nezaslouží, a rozhodně ne v moderním světě, kde se ztrácím. Proklikávám se internetem a narážím na samé módní blogy, kosmetické příručky na růžovém pozadí a příšerné vlogy, kterým se nemohu ani smát, neb mě opravdu děsí, že bych toho třeba byla před pár lety součástí. Třeba bych ten "nejblbější nápad z mládí" skutečně dostala a třeba by se dokonce stalo, že bych si nadiktovala dvacet tisíc za dvě hodiny opičkování před kamerou na teenage party, jako to někdo dnes skutečně dělá. Ale tak co, nestalo se to...

Pohrávám si se žhavým uhlíkem nad ohništěm.
Pálí to sice ze všech stran, ale stále neuhýbám, protože vím, že je to třeba - udělat ten první krok. Sice jsem už dřív ušla pár mil, ovšem teď mám pocit, že to bylo až tak moc dávno, že dnes vlastně ani nevím, jak takový krok vypadá. Celý předešlý rok a tři čtvrtě jsem se snažila ze svého života vynášet vodu, která mi neustále protékala do zdí od nekončících záplav. Zničilo se až moc věcí, a než jsem to stačila uchránit to nejdůležitější, propadl se na ně promočený strop.

Docela na hovno si představovat svoji hlavu jako vyplavený sklep. Nebo zatuchlou knihovnu s hromadou krabic odhozených věcí. Měla jsem tam i kumbálek slávy, kam jsem odkládala všechny své drobné i větší úspěchy. Třeba první článek v časopisu Menhouse. Nebo úvodní článek v dalším čísle Menhouse. Nebo VIP párty Menhouse, které jsem byla členem a ne hostem. Nebo uchované chvilky štěstí, když jsem projížděla facebookovou zeď a někdo z mých (ne)přátel sdílel mé články z Creativelife. Ukočený třetí ročník. Ukočený čtvrtý ročník, s úspěšnou maturitou. Hezké chvíle s přáteli, nenahraditelné okamžiky ve vztahu a tak dál...Na jednu stranu je ohromná škoda vidět svět jako houpačku. Zbortil se mi deset let budovaný sen a já se už podruhé bojím ho stavět znovu se stejnou vervou, se stejným zápalem a nadšením, když jsem do něj tentokrát dala úplně všechno. Pořád se mi do vědomí vkrádá ten živý okamžik, kdy jsem si doopravdy uvědomila, že jsem totálně nahraná už od přečtení prvního řádku.

Pořád se ptám:
"Hej Kirsten, proč jsi v tu chvíli nevyštěkla, když dávali poslední možnost se sebrat a odejít? Proč ses toho prostě nechopila? Měla ses vysrat na tu modrou propisku, kterou ti dali. Mělas prostě psát tou svojí. Anebo nebejt tak proklatě umíněná, nelpět na tom tolik, aby tě pak nebolela prohra."

Já nevim, a není to teď už jedno? Očividně celej svět chce, abych s příštím rokem, co mě čeká, naložila jiným způsobem, než jsem chtěla. Třeba ten podělanej svět chce, abych se konečně začala naplno věnovat tomu, co jsem ráda dělávala, a co jsem odhodila do vlhkého sklepa.

Nechci si od toho ale nic slibovat. Třeba to psaní blogu do toho sklepa nakonec jen patří. Rozbitý starý mokrý krámy totiž většinou neopravíš. Nakonec ale stejně žijeme ve světě, kde je v módě natírat staré věci novou barvou...Třeba to prodám na nějakém blešáku, do obchodu by to stejně nevzali. Moc pravidel, názorů a tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarushef sarushef | Web | 7. června 2016 v 22:20 | Reagovat

Jsem rada, ze jsi zase aspon tak trochu zpatky. Tohle bych mohla cist stokrat.

2 blackshouts blackshouts | 16. června 2016 v 11:17 | Reagovat

[1]: Ty jsi snad ten nejvěrnější čtenář. Díky.

3 Aurora Aurora | 1. srpna 2016 v 19:40 | Reagovat

Zijes, kirs? Napis občas :)

4 S. S. | 20. září 2016 v 20:44 | Reagovat

Ahoj Kirsten, předpokládám, že jde o tu žurnalistiku? Možná se pletu a jde o něco jiného, každopádně, nezapomeň na jednu věc. Každý velký umělec je zprvu odmítnut než ho přijme společnost. Tím chci říct, že je jedno jestli tě někde nevezmou, tvoje cesta bude jiná. A cesta za úspěchem nikdy neni přímka stoupající přímo nahoru. A zrovna se peru s neúspěchem také. Nedostala jsem stupendium. A víš jak se cítím? Moje sebevědomí kleslo na nulu a nechci prožít dalsi zklamaní a odmítnutí (čekají mě přijimačky za dva mesice). A ani nevíš jak se bojim, ze se to opet nepovede a ja se budu cítit ještě hůř. Ale hlavni je myslet pozitivně a pracovat na sobě. Hlavu vzhůru!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama