Leden 2017

Úsměv jak puklej chleba a Oliver, kámoš z mýho domu

12. ledna 2017 v 17:11 | Kirsten


Zrovna si pouštím tuhle písničku, neustále dokola. Vždycky, když se podívám na čtyřnohého čuníka Olivera (který mi momentálně leží u nohou a spokojeně si chrochtá), okamžitě vycítí příležitost a skočí na mě s tak nefalšovanou energií a radostí, že se nikdy neubráním a začnu se smát na celé kolo, nepřestávaje se divit tomu, jak je možné, že mám tak ráda psa, kterého bych si v životě nepořídila.

Už několikrát mi samou radostí počůral nohu, rozkousal mi na maděru moji stylovou flashku ze zátky šampaňského a poťapal mi pokoj blátivými tlapkami. Vykadil se před dveře, sledoval mě ve sprše a čichal k mému prádlu, a pak rozlil sójovou omáčku na gauč a bezostyšně sežral sushi, které jsem přinesla holkám k večeři z práce.

Má spolubydlící Šárka, jež oplývá stejným životním elánem a stylem jako já, na něj nemívá vždycky čas, a stává se, že mě požádá, abych mu darovala deset minut ze svého dne, když jsem zrovna doma a vypustila jej ven na zahradu nebo ho podrbala za ušima. To mi nikdy nečiní problém; vlastně nemám problém s ničím, co se jej týká. Dokud jsem s ním jednoho dne nešla na procházku.

Nalila jsem si čaj do termosky a ubalila si do zásoby několik cigaret, pustila si do uší hudbu a naivně jsem si myslela, že se s Oliverem projdu chvíli po čtvrti a pak vyrazím za spolužačkami ze střední na dámskej dýchánek, kde u skleničky probereme hlavní téma večera - jak málo jsme toho všechny stihly od maturity.

Zezdola jsem radostně zavýskla do prostoru liduprázdného domu a připravovala jsem se na své první zodpovědné venčení na vodítku. Chyba už od první vteřiny.

"Hej Kirsten, bejby, jdi od baráku ulicí doleva, tam je nedaleko vyšlapaná lesní cestička, která vede do údolí ke krásnému jezírku, tam ho vypusť z vodítka a bude spokojenej. Seš fakt miláček, dík," zahuhlala do telefonu pracující Šárka, popřála mi hodně štěstí a zavěsila.

No tak jo, tak teda jdem, nic se přeci nemůže pokazit.

Hned, jakmile jsem otevřela vstupní dveře od baráku s vyhřátou termoskou a cigárkem v pravé ruce, mě ten šílenej čokl začal táhnout jako hadr na podlahu. A to naprosto nekompromisně, i za cenu toho, že sám sebe škrtil, mi nedovolil zavřít zpátky dveře, natož si v klidu zapálit. Malej, čtyřkilogramovej kus uslintanýho svalu měl oproti mně tak neuvěřitelnou sílu, až jsem si málem sedřela podrážky na botách. A moje slova, ať se uklidní, asi neslyšel nebo co.

Venku se začínalo smrákat a na klasické prosincové jarní počasí se dokonce i výrazně ochladilo. Po několika minutách zoufalého přemlouvání a nadávání jsem ho prostě začala táhnout za sebou uličkou doleva, kde měl bejt ten samozvanej nádhernej rybník, u kterýho si snad odpočinu a konečně si zapálím. Oliver mě coby každou vteřinu na relativně krátkém vodítku roztančil uprostřed ulice jako káču a já pobíhala z jedné strany ulice na druhou sem a tam. V tu chvíli mě to ještě bavilo, nadávala jsem sice jak Howardova máma všechny rozličný kletby na všechny světový strany, ale pořád jsem doufala, že se za pět minut vyřádí a sladí se mnou krok. Další chyba.

Teď už za hluboké tmy jsme s úmorem a vzájemným nepochopením jeden druhého o kurzu cesty konečně došli na konec ulice, odkud se měla stáčet pověstná lesní pěšinka do stromového údolí. Šli jsme kolem chatového domečku, který kolem odkola obepínal nízký zelený drátěný plot, a na vteřinu jsem si vítězoslavně pomyslela, že už tam brzy budeme. Zničehonic se však z nedaleké boudy vyřítili tři nesmírně nasraní dobrmani, kteří se plnou rychlostí hnali přímo proti nám. Zuřivě štěkali a skákali na nízkej zelenej plot, Oliver mě táhnul k nim a celá termoska skončila v blátě. Moje cigáro se ztratilo bůhvíkam a v kapse moji pozornost znásilňoval vibrující mobil, který tomu všemu hluku rozhodně nepřidal.

"Panebože!" začala jsem řvát z plných plic. "Doprdele kurva, já tady nehodlám s tebou zdechnout, Olivere, okamžitě se vrať! Ježiši! Ježiši! Oni ten plot normálně přeskočej a bude po nás! Doprdele! Kruciprdel, zdrhej! No tak dělej, ty čokle blbá!" totálně jsem zpanikařila, i když vlastně nebyl důvod, ale neumím zacházet se psy a nerozumím jejich řeči, jestli na sebe řvou "kámo, dobrý den" nebo "roztrhám tě jak deku mojí starý báby", a tak jsem odtud s bušícím srdcem pelášila pryč, a zvysoka jsem se vysrala na to nádherný jezírko, ke kterýmu s Oliverem dobrovolně už nikdy nepůjdu.

Chvíli jsem pak na Olivera řvala a kárala ho za puberťácký vystoupení, chvíli jsem se litovala, že si u něj neumím sjednat respekt a každému kolemjdoucímu s povytaženým obočím jsem omluvně vysvětlovala, že "to není můj pes, já ho venčím za trest". Naštěstí i někdo tak mrňavej a uřvanej jako já dokáže přehlušit hlasitý rykot a dopídit se alespoň zdánlivého pořádku, abych tohle soužití zvládla bez újmy.

Jsem zarytá kočkomilka a nemám v oblibě psy. Ale vždycky, když přijdu domů, mám dětskou radost z přivítání. Za dva měsíce bydlení u krematoria jsem se s ním zvládla skamarádit a jak říkám, momentálně mi leží u nohou na mojí rozbité posteli a spokojeně chrochtá. Dokud se na něj zase nepodívám, on nezachytí můj pohled a nezačne po mě skákat, slintat mi na oblečení a čůrat na něj.

No ale co si budeme povídat, moje druhá spolubydlící má zase kočku, a o té povím někdy později...umí to bejt taky pěkný číslo.