Únor 2017

Dopisy, které voní po střelném prachu

2. února 2017 v 14:00 | Kirsten |  Sleduji a čtu

...A najednou chodím o druhé v noci opřená o kamaráda liduprázdnými ulicemi cestou z klubu a čmárám své jméno po pražských zašlých domech s myšlenkou, že pořád nemůžu uvěřit tomu, jak skutečně nastává čas věnovat se tomu, čemu jsem v tomto roce chtěla. Zezačátku to byly impulzivní nápady, které se jako zmačkaný papír rozdmýchávaly do pomíjivého plamínku ohně po razantní volbě uskutečněné po pěti letech. Na okenním parapetu v očekávání stojí pět barevných sprejů, na levé polovině mé rozbité, leč pohodlné posteli leží rozkreslený portrét a v hlavním panelu operačního systému moji pozornost nově poutá oranžová ikonka Fl Studio. Zeď mého pokoje obléhá domino z vypůjčených knih, a čelní pohled z mého útočiště odkrývá miniaturní instalaci obrazů malovaných na Sibiři v Rusku. A vždycky, když se hluboce zamyslím nad svojí budoucností, nostalgicky zamířím pohledem doprava na ilustrace otisknuté v časopisech Menhouse a práci, která tvořila jednu z dominant mého portfolia na přijímacích zkouškách na střední.

Když se k mým nastávajícím jednadvacátým narozeninám ohlédnu zpět, nejsem ze sebe zklamaná. Nepsala jsem blog dva roky, má první práce v tisku dopadla fiaskem a resumé kleslo na stupeň suchého ledu. Nejsem na vysoké škole, na níž jsem se od jedenáctých narozenin těšila se stejným zápalem jako malá šprtka Lisa Simpsonová a nemám nejmenší tušení, jak jsem se ocitla v dvoupatrové vile, kam se každý den musím dostat přes podělanej hřbitov, kde měla dva roky zpátky pohřeb má kamarádka (ale miluju ten barák!).

Na druhou stranu mám typickou prvopočáteční práci, kde obsluhuji Ondřeje Brzobohatého a s úsměvem na duši si říkám, že všechno má svůj čas. Objevuji v sobě proud dosud nepoznaných pocitů přátelství a určité lásky i k neznámým lidem, ráda si povídám se svými zákazníky a dělá mi to upřímné potěšení hřejivé jako peřina v těchto mrazivých dnech.

Přemýšlím v poslední době o milostných dopisech archandělů a polobohů světové literatury. Inu...dobře, Lady Fuckingham se záludným bobrem na obalu na mojí posteli asi není úplně milostné čtení o oduševnělých pocitech, pokud tedy nenacházíte lásku k incestům a nestydatě zahozeným panenství, ale fandím Oscaru Wilde za upřímný prolog, kde mi v podstatě sdělil, že si mám trhnout nohou, pokud mě to jeho peprné vyprávění bude pohoršovat.

Ale já měla na mysli skutečné milostné dopisy, které bych možná měla, možná neměla komu poslat. Nechte mě chvíli vám malovat v mysli jednu zcela imaginární scénu. V těchto dobách, kdy se v globální i domácí společnosti pozvolna kumuluje napětí, se - dejme tomu - v budoucích letech může stát, že řada mých i vašich přátel, milovaných i známých se ocitne v nejistotě křehkých krajů života a smrti. Někteří mí kamarádi, spolužáci nebo moji milí na nejistý čas odhodí tepláky, úzké džíny a vtipné ponožky, dementní účesy a experimenty s tanečními i rekreačními drogami, nějaké malicherné i závažné těžkosti svobodného a mladého života...a budou v táborech v napětí čekat, kdo všechno jim bude psát a podporovat je na dálku válečné fronty.

(Jen tak mě napadá, nebudou mít vojáci nové éry možnost mít při sobě telefon nebo alespoň pravidelné připojení k internetu?)

Nedávno jsem si půjčila opět knihu od Williama Styrona. Jmenuje se Až na krev, a je to soubor povídek, autorových memoárů z vojenských služeb u námořní pěchoty za druhé světové a americko-korejské války. První povídka byla nadmíru vtipná, zapsala jsem si do poznámek v mobilu několik trefných hlášek, např. "V tomhle ohledu si stojíš níž než velrybí hovno na dně v oceánu", nebo nadávky ze slangu mariňáků jako je ludrák nebo kaprál. Vyprávěl i mimojiné o milostných a sprostých dopisech, které mu posílala jeho milenka, jež je psala úhledným krasopisem na dopisní papír s vizitkou svého manžela, doktora bůhvíčeho. V další povídce psal o smrti starého obšourníka, který mu zemřel v náručí na nádor plic z nadměrného kouření. Pak zase psal o své milence, za kterou dostal párkrát propustku na víkend a byli se svým kamarádem spolujezdcem tak nadržení, že málem přišli o život při autohavárii. Dost spoilerů.

Čirou náhodou jsem se nedávno po dlouhém dni v práci ocitla před mně známou televizí a vysílali začátek celovečerního filmu Mariňák. U filmu jsem měla možnost nahlédnout do jiných scén ze života mladých vojáků ve válce. Viděla jsem oddanou lásku Jake Gyllenhalla ke své přítelkyni, která mu za necelých pět mesíců (!) utekla s ředitelem hotelu. Viděla jsem i pornovideo zhrzené manželky, která si to ve vzteku rozdávala se sousedem jiného mariňáka. Viděla jsem je chlastat a běhat namol nahatý. I na kost vyděšený z možné smrti, ze všudypřítomné smrti ohořelých těl a šílených emocionálních výbuchů zoufalství. To zoufalství většinou pramení z obav toho, jaký to bude pocit, až poprvé někdo padne k zemi střelou z jejich zbraně...

Kdybych opravdu měla někdy v životě psát milostné dopisy do války, psala bych je ve velkém. Jsem si jistá, že by to byla pokaždé pěkně tlustá obálka, a obsah v ní by byl složen z několika různých částí. Jen čtvrtinu bych věnovala výčtu všech mých drobných tragédií v bezpečném světě způsobených mou slepotou, nešikovností nebo ztrátou pozornosti a lítání ve vesmíru. Dala bych si záležet na líčení svých nestoudných představ před nebo ve spánkové dimenzi. A také bych pěkně zvostra pomluvila některé idioty, kteří se mihli v mém každodenním životě a opisovala ty nejbáječnější vtipy z celýho podělanýho internetu, aby věděl, čemu se celej svět směje. Psala bych básně, kreslila obrázky, posílala mu paličkované pěkné náramky (abych aspoň jednou před stářím po maturitě oprášila dovednost z textilní školy, kde jsem se učila paličkovat krajky) a svoje fotky.

Jooo, když se nad tím tak zamyslím, fakt by ta obálka byla tlustá, ale rozhodně ne tak, jako její poštovné.

Budu si tě navždy pamatovat, i kdyby naše loučení na nádraží, stopadesáté po té nezapomenutelné noci, mělo být poslední. A pokud se vrátíš, budu tady, a ty si budeš navždy pamatovat jen okamžik našeho loučení a vzápetí záblesk našeho shledání, jako by válka byl jen špatný sen...


Konec imaginární scény.