Duševní hojnost

8. března 2017 v 13:29 | Kirsten |  Moje omyly a úspěchy

U rozbité postele v prázdných lahvích od vína usychají růže a tulipány z oslavy jednadvacátých narozenin. Na mém těle se odlupuje a usychá kůže a na duši znovu usychám celá. Zoufale v posledních pár dnech hledám balzám, který mě zavlaží zevnitř i zvenčí a znovu budu moci rozkvést. Až moc podezřele často se v mém životě střídají období sucha a duševní hojnosti, ta hojnost je tedy výrazně kratšího trvání...Rozhodně ji brzdí povinnosti z běžného života, jako je hledání nové spolubydlící, placení výjimečných účtů, spaní na nepohodlné posteli, rozdejchávání šokujících událostí v rodině, ze kterých nakonec vyvěrá pro mě příjemné zjištění, že budu mít konečně svoji kočičku, parťačku do života, které dám tu výjimečnou lásku, kterou může člověk dát jen zvířeti. Duševní hojnosti neprospívá ani pocit očekávání a touha po vysvětlení některých pocitů, které se mi nedostává, protože kromě sebe samotné není koho se ptát.
A tak tu jen ležím, pořád na té rozbité posteli a přemýšlím, čím začnu, abych se cítila lépe. Možná tu rozbitou postel opakuji tak často, až je to do očí bijící. Vezmu někde tu podělanou brusku, kterou jsem v životě nedržela v rukou a pilu (kterou rovněž ne), a půjdu do té garáže si tu postel postel vlastnoručně postavit. Protože práce, která nepřináší peníze, ale vlastní uspokojení, a ještě mě na dlouhé hodiny zaměstná od stupidních obav a nápadů (jako třeba opít se do pološíleného stavu s kamarády), je přesně to, co potřebuji.
Můj táta je nejzručnější člověk, jakého znám. Pro mě je v tomto ohledu hrdina; svýma rukama dokázal postavit nebo opravit vše, co mu přišlo pod ruku. Nejen, že mi v dětství vyřezával loutky, postavil z prken parádní palandu a opravoval každou techniku, kterou jsem poničila. V osmnácti letech, poté, co jsem ho deset let neviděla, mi v Rusku opravil moje sešlápnuté boty a zfleku opravil i rozbitý deštník, který stál pakatel a každý člověk by si na rohu ulice koupil raději nový...Má sestra má tento dar zlatých ručiček po něm, jen v trochu jiné, ženštější podobě. Celé moje dětství byly v našem bytě na zemi i ve všech koutech zakutálené korálky, ze kterých dlouhé hodiny ve dne i v noci vyráběla honosné náhrdelníky, za které by utratily jmění i dámy z období skutečných plesů, před tři sta lety, kdy jejich šaty byly z vysoce kvalitních látek, a ne z nějakého lesklého polyesteru a tylu dnešní éry, který škrábe nohy celou noc. Později si nakoupila plné tři tašky francouzských plstěných baretů, které zdobila aplikacemi, vymodelovanými růžemi z odstřižků a výšivkami. A teď peče lahodně vypadající muffiny, které do všech možných tvarů zdobí cukrovou pastou (nebo čert ví čím).
Také jsem zdědila trocha té zručnosti. Třeba v malování, i když je podle mě, co se týče schopnosti, velmi omezené. Krajinky mi jdou, protože s mými třemi dioptriemi vypadají mnohem jednodušeji než člověk, kterého nevidím. A DO kterého nevidím. Zvládla jsem si z paličkované krajky vyrobit podvazek a ušít si parádní maturitní šaty, ale to je asi tak všechno. Na zbytek sáhnu a hned ho poseru. Elektroniku a věci, se kterými se má zacházet podle logiky obzvlášť. A tak přede mnou stojí má nová výzva - postavit si tu postel, aby se mi lépe spalo, a abych měla ze sebe dobrý pocit, že ty kradené a pracně odtahané palety ze sousedovy zahrady byly k něčemu. Tahala jsem si je do domečku úplně sama po dvanáctihodinové šichtě v půl jedné ráno, dokud si toho soused nevšiml a nezačal na mě hulákat, že jsem nějakej frajer a ať táhnu pryč.
A stejně ten zbytek ze třiceti palet (odtáhla jsem jich nakonec osm) druhý den roztřískal na polínka do krbu. A ten další den jsem zjistila, proč to vlastně soused udělal. Vždyť ty palety v noci nevypadaly tak plesnivě jako ve dne! A tak jsem o týden později tahala další palety. Tentokrát s pomocí a legálně ve dne z výkupu, který mám přímo na zastávce autobusu, jehož jsem si předtím nevšimla. A teď mám v garáži dvanáct palet a jsem zvědavá, jestli budu ještě vůbec někdy pohodlně spát, než vzdám svoje pokusy a nějakou postel si nakonec koupím.
Mezi mé další stupidní nápady, které zaměstnávají můj život, patří i psaní krátkých básní, které stojí za starou bačkoru. Většinou je totiž nepíšu úplně střízlivá.
Jako - hlasité ehm - třeba:
Ošálila jsem svoji mysl
Lahodnou chutí opojné svobody
A uvrhla sebe ve zlatou klec požitkářského života humanistů.
Inspirace je všude kolem mně, ale pohrávám si s ní mezi prsty jako s pavučinou
a jediným fouknutím se nitky rozprchnou do nebes,
kam přes světlo v mých očích nevidím.

A teď něco blbějšího, co se alespoň trochu rýmuje:
Rtěnka jako chránič, že se mi nic nestane
rukavice v kapse jako tahák, že se za mě zastanou
budou chtít odpovědi a třesou se mi kolena,
žádný strachy! Kavalírka, benga jsou za náma
Jedou mimo nás, změna směru, černo a ruce na barvách
Rubias jedou na peace
Soustředěný
s canama

Pořád se nemohu rozhodnout, jestli chci jít tenhle rok na vejšku. Nebo odjet na nějakou dobu pryč do zahraničí. Ale hlavně chci novou práci. A spát!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 petrflasar27 petrflasar27 | Web | 8. března 2017 v 20:33 | Reagovat

Splnit přání rodičů asi způsobuje tu duševní hojnost.
Cizina je moc dobrá zkušenost. Člověk si snadněji uvědomí k čemu ta vejška je dobrá.
Ta první básnička je moc pěkná. Té druhé nerozumim.

2 Aaroniella Aaroniella | 9. března 2017 v 14:13 | Reagovat

Tak já naopak rozumím té druhé a moc se mi líbí. Writerská:D

3 Nothing Nothing | 5. května 2017 v 21:43 | Reagovat

Tak strasne zabita ve svem nitru, ve svych myslenkach jako svetlo ve tme. Chces jej cist, protoze sviti tak jasne, ale nemuzes, protoze pri pohledu z blizka se rozostruje a popalil by ses.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama