Velký špatný, část první

16. srpna 2017 v 22:31 | Kirsten |  Ostatní

Některá rozhodnutí se v lidech nerodí na základě toho, jací jsme nebo čeho jsme schopni, ale přímo úměrně na množství času, který na tato rozhodnutí máme. Někdy nás čas honí natolik neúprosně, že se člověk chopí první možnosti, a až poté vyhodnotí, zda se rozhodl správně. Problém je v tom, že veškerá rozhodnutí nás vedou přesně tam, kam směřujeme, a ve výsledku jsou vždy ta správná, nezávisle na tom, zda jsme na ně hrdí nebo ne.

''...A teď stojím v boží tichosti posvátného místa, jenž mně osobně svaté není, ale za svoji duši plnou paradoxů se kaju v kostele ze svých hříchů. Přicházím v míru, s plně obnaženou tváří, avšak stále uvědomujíc se, že před Bohem si není radno hrát na něco, co nejsem, a proto tiše a s pokorou našlapuji k oltáři v rudých lodičkách..."

Jednoho dne, když se na jejím mobilu rozezněl vkrádající se tón příchozího hovoru, ihned věděla, že bývalá spolubydlící, jež s ní vlastně vůbec nebydlela, má pro ni špatné zprávy. Energeticky náročný rodinný dům, v němž žila teprve několik týdnů, si při každoročním vyhodnocení spotřebované elektřiny, plynu a vody vyžádal horentní sumu, kterou nebyla schopná v daný moment zaplatit. Částka se spravedlivě rozdělila mezi všechny čtyři spolubydlící, a přesto byla pro ni mimořádným výdajem, který z jejího konta vymazal veškerou naději na další měsíce, jelikož propast mezi dalšími nečekanými výdaji na začátku roku se rovnala vzdálenosti mezi rukou a televizním ovladačem, když jste se konečně po dlouhém dni uvelebili na gauči. Prostě setsakra veliká.

Po uvědomění si prekérní situace a vyhodnocení všech možností, které se v daný moment sice nabízely, avšak nepřicházely v úvahu, si s povzdechem lehla na rozviklanou postel a zavolala kamarádce, aby přešla na jiné myšlenky. Samozřejmě se neudržela a po pár minutách se rozhovor s Chantall stočil k otázce, se kterou se potřebovala poradit.

"Hele, nechceš jet někam na výlet?" Zeptala se pak Chantall.
"Pokud mě takovej výlet vyždímá do poslední koruny, je to přesně to, co potřebuju," odpověděla ironicky. "Všechno mě v týhle zemi už vyčerpává. Sere mě moje práce, sere mě bydlení, sere mě chlastat každej den jako ukrajinskej vesničan a plácat se ve svobodě, která mě skličuje možná ještě víc než poslední týdny vztahu s mým ex. Myslela jsem si, že když ukončím trápení, ze kterého v posledních dnech nebylo jiného úniku, budu se konečně věnovat tomu, čemu chci, ale místo toho se plácám v úplně jiném, sice mnohem řidším, ale stále bahně. Chci odtud na pár dní vypadnout. Ale jak a kam?"
"Možná bych pro tebe měla jedno řešení, kterým zabiješ tři mouchy jednou ranou...Pojedeme do Norimberka, užijeme si společně spoustu zábavy a zároveň si vyděláme."
"Myslíš tancovat u tyče jako X dalších holek kolem nás?"
"No, tancovala jsi sportovně pole dance dva roky, ani trochu ti to nechybí?"
"Jo, ale to bylo tři dlouhý roky zpátky, kdy jsem s tím skončila, když jsem odešla z domu. Vždyť víš, jakej na to mám pohled, Chantall. Roky tvrdím, že jsou naše kamarádky v tomhle ohledu štětkami. Kdybych udělala to samý, je to jako uříznout si vlastní kus charakteru, za kterým si stojím."
"Vážně to není tak hrozný, jak si myslíš. Jenom tancuješ, s pohledy ostatních na tvém těle, na které si nemohou sáhnout, ale s libostí na něj těch pár minut zírají. Je to jako kdybys použila v praxi svoji ženskost, mě to třeba baví. Párkrát jsem tam byla a vždycky to byla sranda, která stála za to. Za spoustu prachů jako dárek k tomu, že se cítíš sexy. Holky, který se za svoje tělo stydí, by v sobě nikdy nenašly odvahu tancovat před publikem. A ty to navíc umíš, tak co?"
"Dám ti ještě vědět. Musím si to projít hlavou, víšjak...já nevím."
"Já si chci taky trochu přivydělat a zároveň odtud na pár dní vypadnout. Ty dlouhý měsíce doma mě úplně zdeptaly."
"No tak jo. Kolik mám času?"
"Do zítra? Jely bychom hned tenhle čtvrtek."





Pro její mysl to byl následující noc těžký souboj. Nakonec však hrál roli fakt, že měla na rozhodnutí pouze jednu noc. Na rozhodnutí, které se nabízelo, že vyřeší problém, který měl splatnost pouze jeden týden.
A tak spolu vyrazily do Norimberka, kde jim jako jediným cestujícím v autobuse celníci na hranicích kompletně prohledali kufry. Se vším tím pěkným spodním prádlem a vysokými podpatky, které tvořily většinu obsahu. A tak se stalo, že Evelyn nad svým rozhodnutím poprvé zakroutila hlavou, jakmile si o nich celníci začali špitat, že přesně vědí, kam a proč s těmito kufry míří. No určitě ne na dovolenou.
Když dorazily do města, kráčely za slunného počasí podél hradební zdi, jež obíhala staroměstskou část. V celé ulici půldruhého kilometru nebylo jediného počestného podniku. Ženy všech možných barev pletí, postav i let líně seděly za jejich výlohami a kdykoli se kolem nich mihnul kráčející muž, pozdvihly nohu a podpatkem zaklepaly na okno naznačujíce, že jsou volné k prodeji. Když nedostaly kladnou odpověď, jejich pohledy sklouzly zpět k telefonům, které třímaly v rukách. Podél celé ulice se pod otevřenými okny válely tisíce nedopalků od cigaret vykouřených nikoli z potřeby, ale nudy.

"Panebože, podívej se na to, tohle přece není možný...Jsou jako šunky na šňůře v řeznictví. Nikdy jsem tohle předtím na vlastní oči neviděla. Jak je to ještě daleko tímhle doupětem živého masa?" Kroutila nevěřícně hlavou Evelyn.
"Už jsme tu," ukázala na dveře. Vzápětí se začala smát. "Neboj, nebudeš tancovat ve výloze. My půjdeme do nočního klubu."

Ubytovaly se v jednom z přilehlých bordelů. Cestou po schodech do druhého podlaží, na kterém se nacházel jejich pokoj, Evelyn četla na každém stupínku pozvání k dívkám ve všech možných jazycích, a celý dům byl zevnitř osvětlen rudými žárovkami až k jejich posteli. Na zdech visely tabulky s fotografiemi, jmény a základními informacemi o ženách, které poskytovaly sexuální služby. A většina z nich pocházela z Rumunska, Bulharska a dalších zemí na východu od Německa. Češek bylo mezi nimi pomálu.
Práce začínala v pět hodin odpoledne. Klub se nacházel o ulici dál směrem k řece a vypadal jako hospoda s malým pódiem vepředu a dvěma ještě menšími pódii v rozích. Další tyče stály u vchodu a přímo za barem.

No, tak tohle je totální žumpa, začala se Evelyn pro sebe zoufale smát. To jako vážně? Čekala jsem teda klub jako klub, ne hospodu s herními automaty u schodiště. To je to místo, kde se mám cejtit sexy? No tak jo, na tohle budu potřebovat to největší pivo, ideálně tupláka.

Evelyn si na prostředí ve výsledku příliš nestěžovala. Očekávala sice větší a důstojnější místo, ale po vyhodnocení situace byla spokojená s určitou domáckou atmosférou. Objednala si první pivo a čekala na svůj první výstup, kterého se dočkala za necelou hodinu, kdy v klubu ještě stále nebyl žádný zákazník. Když poprvé vstoupila na pódium, cítila se silně nesvá a nervózní. Vlnila se kolem tyče poněkud neohrabaně, s pohledy ostatních děvčat na sobě, které ji tiše hodnotily.
První noc se vůbec obešla bez zákazníků. Byl deštivý čtvrtek a všechny dívky tancovaly akorát tak pro sebe, s pevně stanovenou gáží na noc a bez dalšího spropitné. Celou noc se Evelyn s Chantall seznamovaly s ostatními holkami a pravidly, která v těchto klubech platí. Většina z nich byly Češky. Některým bylo čerstvých osmnáct, jiným táhlo na čtyřicítku...a všechny měly jedno společné. Byl to jejich jediný výdělek. Některé trávily v práci několik dní měsíčně, jiné pracovaly dva měsíce v kuse a zbytek roku si užívaly prázdnin. Evelyn si je všechny pečlivě prohlédla a pomyslela si, že některé tváře se tu vyskytly stejně omylem jako ta její. Kdyby je potkala na jiném, všedním místě, nikdy by neuhádla, čím se tyto, stále poněkud dětské tváře, živí.

Ryzí skutečnost tancování u tyče však nastala druhý den, kdy se Evelyn poprvé setkala tváří v tvář s plným klubem. Stoly se zaplnily turisty a místními svobodnými muži, kteří zavítali do podniku buď z pátečního nicnedělání nebo s problémy, na které právě sem chodili zapomenout. Sklenice šampaňského přistály během večera na každém stole, jakmile se tanečnice ujaly zákazníků, předstírajíce, že je za pár euro navíc z každého drinku zajímají bezduché konverzace o ničem. Některé posedávaly vedle mužů jako jejich pronajatý šperk a tiše přitakávaly všemu, co jim zákazníci povídali. Jiné slečny se k nim chovaly jako obscénní pračky peněz, které se všemi možnými způsoby chystaly je obrat i o peníze na taxík.
Evelyn seděla opodál se zteplalým pivem a zamlženýma očima sledovala své okolí. Po prvních pár hodinách si uvědomila, že tu vůbec nechce být a začala uvažovat nad tím, jak moc těžké bude smiřování a odpouštění si, až se vrátí domů. Hlavou se jí honila myšlenka, zda se vůbec bude vidět někdy takovou, jaká byla předtím, než si sundala vrchní díl spodního prádla a zavlnila se v rytmu před zraky ostatních. Co se všem těm divákům honí hlavou, když pro ně tancuje?
Ke vší její smůle si ještě k tomu po několika písničkách spálila o tyč obě stehna, na jejichž povrchu se právě zabarvovala desítka ošklivě vypadajících modřin.

Pravděpodobně si o tobě myslí, že tancuješ pro svýho pasáka, kterej tě ještě ke všemu mlátí.

"Chantall, já na tohle nemám. Já tu vůbec nechci bejt, vždyť se na to podívej, podívej se na ty ostatní holky, který vrtí prdelí pro pár šupů, a vůbec se za to nestydí," pošeptala jí Evelyn kolem půlnoci do ucha. "Já přece taková nejsem, a přesto to musím dělat, abych zaplatila ty zkurvený poplatky. Je mi z toho na blití, bojím se, že někomu nableju do drinku, abych se cejtila líp? Tohle není to, co jsem si představovala, a já vlastně ani nevím, jakou jsem měla představu...asi jenom to tancování. Se zavřenýma očima. A ne tohle, kdy s těmi chlapy ještě musíš přijít do kontaktu, protože samotná gáže nestačí, a nadřízeným už vůbec ne. Kdyby tu aspoň byli nějací hezcí chlapi a ne samí staří obšourníci, kterým už dávno odzvonilo."
"Tak se na to napij, a běž se bavit s někým, kdo je sám, a kdo vypadá chudě, protože tihle ti dají všechny svoje prachy jen pro to, že se s nimi vůbec bavíš. Nemusíš dělat nic z toho, co dělají ostatní. Drtivá většina z nich ti má co říct, jen to v nich objev, aby ti čas utíkal rychleji," řekla prostě a zmizela za americkým vojákem, se kterým se bavila celý zbytek večera.

A tak se Evelyn ponechala svému osudu, a ne příliš ochotně si přisedla ke staršímu muži, Harrymu, který její společnost neskrývaně, leč s úctou obdivoval. O dva měsíce později jí napsal email, ve kterém ji prosil, aby ji mohl ještě někdy spatřit. To však neměla nikdy v úmyslu, ač byla jeho společnost tu noc sebevíc milá, neboť ve chvíli, kdy si pročítala jeho mail, už bylo její srdce daleko od toho místa, kde svoji loajalitu a věrnost o pár dní později věnovala jinému muži.

V předposlední pracovní noc v Norimberku se její pochyby o tomto místě a sobě samé vystupňovaly natolik, že jí nálada lehla popelem stejně jako desítky cigaret, za kterými utíkala ven z klubu coby každých patnáct minut. Zvednout náladu jí nedokázala ani Chantall, která se o to úporně snažila celé odpoledne i noc, avšak na Evelynino vlastní přání to pár hodin před koncem pracovní doby konečně vzdala.
Evelyn seděla na baru, popíjela šampaňské od turistů z Číny a duchem nepřítomná pozorovala ostatní tanečnice, jako by sama byla zákazníkem.

Budu předstírat, že se tenhle omyl nikdy nestal. Nikomu o tom neřeknu a zítra to bude konečně naposledy, co tohle udělám. Udělám si s Chantall zítra báječné odpoledne, při kterém ji donutím prožít milion vzpomínek, které natáhnu na celé čtyři dny, abych měla o čem vyprávět, až se vrátím domů. A teď je skoro pět ráno, patnáct minut před koncem, a já si sednu támhle k těm dvěma a zabiju poslední chvíle tohohle dlouhýho dne.

Kopla do sebe poslední zbytek drinku a kráčela k rohovému stolu k mužům, jimž neviděla do tváře, a bylo jí úplně jedno, kdo jsou a jak vypadají.
"Ahoj, můžu si přisednout?" Bezděčně pozdravila a bez očekávání odpovědi si přisedla k chlapovi, kterému nemohlo být víc než dvacet pět let. "Já se jmenuju Evelyn. Umíš anglicky?"
"Jo, já jsem Thomas," podíval se na ni zmateně. Trochu neohrabaně si podali ruce a Evelyn si ihned všimla, že na tohle místo patří přibližně stejně jako ona. Druhý muž, o několik let starší, se válel na opěradle sedadla a nejevil moc velký zájem o okolí. Ze slušnosti se probral ze své poslední pohodlné chvíle před tím, než se zvedne a půjde domů, taktéž jí podal ruku, zamumlal svoje jméno, a pak se zpátky svalil do stejné relaxační polohy.
"Vy tu nejste celou noc, přišli jste před vteřinou...proč právě sem? Chodíš často do strip barů?"
"Ani ne, tohle je moje podruhé. Celou noc jsme flámovali a cestovali po klubech, a tohle je poslední zastávka, stejně tady zavíraj..."

Chvíli si ho jen mlčky prohlížela. Jeho hrubé obličejové rysy, tak typické pro Němce, se natolik bily s přívětivýma hlubokýma očima, až téměř ihned usoudila, že se jí ten muž líbí. Pohledem sklouzla k jeho plným rtům s koutky pozdviženýma nahoru, k jeho pize krásy na levé tváři a vteřinu se rozhodovala, zda vysloví návrh, který se jí hravě otáčel v její mysli.

"Za deset minut tu končím, a tak mě napadlo...že ještě nechci jít spát, nechceš jít na cígo? Klidně jen na chvíli, mám z týhle práce příšernej pocit a chtěla bych si jen s někým popovídat."

Evelyn si všimla, že ji také pozoruje a svým způsobem ji hodnotil stejně tak jako ona před chvílí jeho.

"Jo, vlastně proč ne," odpověděl a kývnul na kamaráda, který byl už skoro v limbu. Cosi zamumlal Thomasovi na odpověď, s opilou těžkostí se zvednul, podal mu ruku a zmizel. Evelyn se šla převléknout do šatny a říct Chantall, že přijde domů o něco později.
"S kýmpak jdeš?" mrkla na ni zvědavě. "Snad ne s tím hezkým klukem, se kterým ses teď bavila?"
"Jo, tak nějak. Je to jen na cígo, přijdu hned," zamumlala spěšně na odpověď, oblékla si kabát a vyrazila pryč ze dvěří.

Když vyšla z klubu, stál před vchodem, s rukama v kapsách od kabátu. Až teď si Evelyn všimla, jak moc je vysoký. Stoupla si před něj, krátce mu pohlédla do tváře a trochu stydlivě kývla směrem do ulice.

"Jak dlouho tohle děláš a proč vlastně?" zeptal se jí při první příležitosti, jakmile si oba zapálili cigaretu a vydali se na procházku podél hradební zdi, osvětleni rudými neonovými světly bordelů. Evelyn mu odpověděla prostě, konečně měla prostor říci nahlas všechno, co se jí celé tři dny honilo hlavou. Když odhodila nedopalek na zem na konci ulice, nijak nemínila vrátit se zpátky, a její nový společník s ní dál pokračoval v nenucené konverzaci. Šli spolu mnohem dál, seznamovali se až cestou na nádraží.

"Kam vlastně chceme jít?" zeptal se jí před řadou taxíků, které čekaly na další cestu.
"Dá se tu v půl šesté ráno někde koupit jídlo? Mám příšerný hlad, naposledy jsem měla k obědu sushi."
"Můžeme jít do restaurace," navrhl. "Jednu spoluvlastním."
"Cože?" Odpověď ji mírně vykolejila směrem doleva a v první chvíli si myslela, že si z ní dělá legraci.
"Jo, mám burgrárnu. Pojď, jeden ti udělám," řekl a kývl na taxikáře, který je odvezl k zimní zahradě stojící u majestátní vily přímo na břehu řeky.

O chvíli později s ním Evelyn stála v kuchyni a s úžasem sledovala, jak jí její nový společník připravuje ten největší burger, jaký neměla šanci v životě najednou sníst. Když přistál na stole, byla z něj sytá už jen od pohledu. Třikrát si kousla a z delikátní chuti dokonalé souhry šťavnatého hovězího, křupavé slaniny a zeleniny v uhelnatě černé bulce se v tu chvíli po dvanácti hodinách ukrutného hladu cítila natolik šťastná, že se mu bez váhání vrhla kolem krku a začala ho líbat, aniž by se zeptala, zda má jeho svolení. Hodila za hlavu všechny tyče, bordely, rozhodnutí a důvody a svlékla ho, pokračuje ve změti vášně, která v ní k němu zničehonic vzplála jako hranice s hříšníky. Chtěla si ho tu noc sobecky urvat jen pro sebe, zuřivě a hlasitě mu dávala najevo, že mu nedává na výběr a hodlá jej zcela vlastnit až do chvíle, než se probudí do dalšího dne bez šance vyslovit nesouhlas. Svalila ho na gauč jako zápasníka v ringu, sedla si na něj obkročmo a levou rukou ho přiškrtila. Thomasovi v tu vteřinu vyděšením vylezly oči z důlků, avšak nezmohl se na vydání jediné hlásky. Jen tiše přirážel jejím pohybům, upřeně zírajíc jí do ohnivých očí plné nenasytnosti. Tuhle mu vrazila pár facek, střídaje s něžným pohlazením jeho hrudi a zarytím drápů do ramen, nevšímajíc si ničeho jiného než své lítostné zloby sama na sebe.

A jestli lituju toho, že jsem vstoupila do orkánu neřestí, do místa, kam by žádná matka, žádný otec nešel navštívit svoji dceru, tuhle neřest si alespoň plně vychutnám...

Pokračování příště
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Watcher Watcher | E-mail | 18. srpna 2017 v 14:00 | Reagovat

Omyly jsou na denním pořádku, ale rozumný člověk se vyhne jídlu, které ve tmě svítí..

2 un-ordinary-girl un-ordinary-girl | 21. srpna 2017 v 19:57 | Reagovat

Tvůj blog jsem našla teprve teď, ale je úžasný. Od nikoho jiného mě tyhle "příběhy" nebaví, ale tenhle byl naprosto skvělý. A jen tak mimochodem, nechceš napsat knihu? Rozhodně bych byla 100 PRO.

3 Alpha Omega Alpha Omega | 21. srpna 2017 v 21:52 | Reagovat

Nepřestávej psát:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama