Velký špatný, část třetí

29. srpna 2017 v 13:54 | Kirsten |  Ostatní
Mlčky uháněli dálnicí, obklopeni vybledlou žlutí na nebi, která probouzela Norimberk do nového dne. Evelyn se cítila napůl unesená, napůl spasená z té absurdní ztracené situace. Vůbec neuvažovala ani nad důsledky svého počínání, ani nad jejich dalším vývojem. Jen tiše seděla po jeho boku a občas koutkem oka zahlédla jeho stejně zamyšlený pohled před sebe, který mohl znamenat úplně cokoli. Neměla odvahu na to se zeptat, na co právě teď myslí, neb ani netušila, co si má vlastně myslet ona sama.

Když zastavili v nedaleké vesnici před dřevěnou brankou s číslem šest, tvář ji osvítily první sluneční paprsky norimberského jara. Mlčky vystoupili z auta a Thomas ji provedl úzkou cestou kolem velikého žlutého domu k menšímu domku, před kterým stála loď zahalená plachtou.

"Vítej u mně doma," řekl, když otevřel dveře a sundal si kabát. "Dáš si něco k pití? Jakej máš ráda koktejl?"


"Já moc koktejly neznám, většinou piju jenom pivo," odpověděla nesměle a zběžně si prohlédla jeho dům. Její pozornost upoutala blyštivá dominanta interiéru, a to veliké akvárium oddělující kuchyň a obývací pokoj. Ihned k němu vyrazila, aby si ho prohlédla blíž. "Máš rád ryby?"
"Jo, je to můj koníček. Mohl bych je lovit a dívat se na ně celé hodiny. A jednoho dne bych chtěl obeplout na lodi celej svět, ale nejdřív na to potřebuju složit mezinárodní zkoušky a dokončit tu loď, kterou mám na zahradě."
"Jo, všimla jsem si," pokývla znalecky. "Můžeš mi vysvětlit jeden drobnej detail?"
"Jistě, ptej se na cokoli," otočil se zády ke kuchyňské lince, na kterou postupně pokládal lahve různého alkoholu.
"Proč máš teda při svém koníčku v dvoumetrovým akváriu jenom jednu jedinou krevetu?" zachechtala se a poklepala prstem na sklo.

Thomas se trochu nervózně podrbal ve vlasech a na chvíli ztratil řeč. "Jo, no vidíš to. Měl bych jí koupit nějaký kamarády. Oni totiž vždycky dřív nebo později pochcípaj."
Evelyn přikývla, nepřestala se však potichu smát. Znovu se ohlédla po pokoji a zahlédla na skříni dřevěnou sochu muže se ztopořeným pyjem, jak drží ve vzduchu ženu ve stojce a jejich nosy se vzájemně dotýkají. "To je hezká socha, mluví sama za sebe o další věci, kterou máš rád," zamumlala si pro sebe a posadila se do rohu kuchyňského stolu, odkud jej mohla nerušeně pozorovat. Thomas mezitím bezmyšlenkovitě naléval druhy alkoholu do šejkru, který poté uzavřel a celou směs několika krátkými pohyby promíchal. Dlaní pak klepnul do vrchní nádoby, jedním pohybem otevřel skříňku nad hlavou a vytáhnul z ní dvě koktejlové sklenice, které naplnil smětanově bílým nápojem. Olíznul si palec, trochu se předklonil a nalil na dno sklenice sirup z granátových jablek, který pak brčkem v plném soustředění vytahoval nahoru po stěnách. Vypadalo to, jako by ze dna vyrůstaly rudé větve.

"Jak dlouho tu žiješ? Kdo vlastně bydlí ve vedlějším domě?" zeptala se.
"Bydlím tu asi dva roky, ale ještě jsem ten dům tak úplně nedokončil. Chybí tu pár drobných detailů, na které si určitě někdy najdu čas. Ve vedlejším domě bydlí můj otec, jeho přítelkyně, a...moje ex."
"Jak jako nedokončil? Ty sis ho sám postavil?"
"Jo, vlastně ne...úplně sám bych to přece nezvládl," zavrtěl hlavou. "Pomáhali mi dva nejlepší kámoši, s nimi jsem to měl hotový za dva měsíce."
"To myslíš vážně? To teda kecáš, pěkně kecáš. Ve svým věku máš vlastní podnik, jezdíš dost drahým autem, před barákem ti stojí loď, a jen tak čirou náhodou k tomu všemu sis vlastníma rukama postavil barák. Na mě přece nemusíš dělat dojem," pověděla Evelyn a vzala si od něj koktejl. "Děkuju, vypadá fakt krásně."
Thomas se posadil vedle ní.
"Tři," zamumlal. "Podniky mám tři. Plus nějaký akcie. A auta tři. Lodě dvě. Pak taky krevetu v akváriu a jednoho psa. Já se na tebe dojem snažit nedělám, a taky toho moc popravdě nenaspím. Pořád jsem v hlavou v práci."
Evelyn na něj jen chvíli mlčky koukala. Znovu si prohlížela jeho profil, jak hledí do svého koktejlu.

Přece nevypadá jako někdo, kdo je povoláním syn. A nevypadá ani jako někdo, kdo se živí nepoctivou prací. Jak velká motivace musí pro toho člověka být, aby ve svém věku takhle dřel? Mužům sice moc nerozumím, ale nemyslím si, že by tohle dělali jen tak sami od sebe, něco za tím musí být...ale co? Je možné, že jsou němečtí muži jen jednoduše jiní než Češi?

"No...já jen tak uvažuji...ty jsi přece musel nedávno dodělat školu, ehm. To jsi tohle všechno stihl za tři roky?"
"Já žádnou školu nemám," zazubil se na ni. "Vykopli mě, když mi bylo šestnáct. A od tý doby jsem nepřestal pracovat."
"Aha," zarazila se a usrkla koktejlu. "Cože jsi to vlastně říkal? Že ve vedlejším domě bydlí tvoje ex? Seš si jistej, že je to tvoje ex?"
"Jo, mezi námi už dlouho nic není. Když jsme se rozešli, neměla kam jít. A můj otec ji měl rád, tak jsme se s ním dohodli, že může u něj bydlet v podkroví, než si něco najde."
"Jste přáteli?"
"Vlastně ji vůbec nevídám. Jsem pořád v práci," pokrčil omluvně rameny a pousmál se. "A co ty, tanečnice?"
"Je to už pár měsíců, co jsem se po pěti letech rozešla s přítelem. Dlouho to nefungovalo, oba dva jsme nadělali spoustu chyb...ale naštěstí jsme pořád přáteli a i po tom všem je mi hodně blízký, i když se už k sobě asi nevrátíme. Pokud...pokud spolu vydržíme být alespoň přáteli, každý muž se v mém životě musí smířit s tím, že je mojí velikou součástí. Dlouhou dobu mi nahrazoval rodinu, až se jí nakonec stal."
"Tak proč s ním už nechceš být?"
"Na konci vztahu jsme oba od sebe navzájem chtěli, abychom se změnili. Ale ani jeden nebyl ochotný měnit sám sebe. Předtím, než mi to konečně došlo, jsme se prali, hádali a usmiřovali coby každý den. Myslím, že to vyčerpávalo nás oba dva...a pak jsem mu sobecky zlomila srdce za účelem, který jsem považovala za "vyšší a nezbytný". Nejsem na to hrdá, ale mnohokrát jsme o tom mluvili, až jsme se shodli na tom, že bylo správné to ukončit. Možná to tenkrát řekl jen kvůli mně, kdo ví."
"Nechceš jít nahoru, ty tanečnice?" pohlédl na její dopitý drink a nabídl jí ruku.

S rukou v ruce vystoupali po schodech do podkroví a on pustil potichu hudbu. Zavedl ji do temného pokoje v zadní části domu a zavřel za nimi dveře. Evelyn v tu chvíli neviděla zhola nic, i když bylo venku dávno světlo. V této místnosti totiž nebylo žádné okno, ani se v něm nerozléhala ozvěna. Celý strop byl pokrytý černým kobercem, který místnosti přidával na zvukotěsnosti.

Evelyn jen chvíli mlčky stála a čekala, co se bude dít. Věděla, že je u něj v ložnici, z přední místnosti totiž vzadu zahlédla velikou postel.
A pak se to stalo. S úžasem pohlédla nahoru.

Nad její hlavou začaly na stropě zářit desítky hvězd, dva metry nadosah se nad ní rozprostírala samotná galaxie.
"Páni...to je moc hezký," zašeptala a pomalu se položila na postel, nepřestávaje se dívat nahoru. "To byl tvůj nápad, předpokládám."
V šeru mu pohlédla do očí a znovu se jí znenadání zmocnil ten samý pocit jako včera. Nerozuměla tomu, co se s ní děje, jakmile byla blízko něj. Skoro vůbec nic o něm nevěděla, a i to málo, co jí o sobě pověděl, jí bylo úplně jedno, a nic materiálního nemělo žádný podíl na tom, jak moc se jí nevysvětlitelně líbil. Přivinula se k jeho velkému statnému tělu a spojila se s ním v pevném objetí doprovázeném v explozi vášně.

Jeho galaxie ji uvrhla do citového vakua, v jehož stavu beztíže její srdce volně poletovalo tělem sem a tam, a oheň sálal v jejích tepnách tak silně, jako když motor zapaluje raketu startující směrem na měsíc.

Dlaněmi laskala jeho boky a prsty hledala konec jeho trika, vkrádala se pod něj tak nenasytně jako na kost promrzlé ruce k plameni ohně. Oba byli jako čerstvě zapálená polena, z nichž prýštily jiskry do všech stran.

V jednu chvíli ji zastavil.

"Musím ti něco říct."
"Co-"
"Já...já mám svoje zvláštní potřeby," vysoukal ze sebe.
"Co?"
"Nesnáším, když mi saháš na obličej. Vlastně nesnáším, když mi dáváš facky, když se snažíš být nade mnou. Vládnout situaci."
"Proč?
"Protože to rád dělám já. Dřív...míval jsem svoje hračky, holky, kterým jsem dělal různý věci-"
"To myslíš vážně?" zpozorněla.
"Říká ti něco slovo submisivní?"
Evelyn se začala nekontrolovaně smát.
"Co je?"
"Takže ty seš takovej německej milionář, kterej má v domě svoji vlastní hernu plnou hraček?"
"No...jo," zastyděl se.
"Dojče Christian Grey? Padesát odstínů Němce?"
"Padesát co? Jakej Christian? Kdo to je?"
"Ty vážně netušíš?"
"Něco málo jsem slyšel," pokývl, ale pořád byl v jeho očích cítit zmatek.

Evelyn mu poslala napůl pobavený, napůl vyzývavý pohled.

"No tak dobrá, předveď se, co umíš. Já se nerozbrečím," zašeptala mu odhodlaně do ucha a odevzdaně se svalila vedle něj.


Pokračování příště
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama