Cesta do Heilandu

16. října 2017 v 14:46 | Kirsten |  Moje omyly a úspěchy
Proč existují kluby anonymních alkoholiků, kluby narkomanů, postižených schizofrenií nebo kluby jedlíků? Proč dodnes nikdo nevymyslel klub anonymních dojebanců? A představte si, jaký by slavil mezinárodní úspěch; prostě jednou týdně přijdete na sezení, sednete si na židli v kroužku lidí, které neznáte, a odevzdaně s hlubokým povzdechem pronesete: "Dobrý den, jmenuji se Karolína, a přišla jsem na toto sezení si ulevit. Tak. Všechno mě už totiž dojebalo."

A byl by klid, ušetřilo by se spoustu žabomyších válek, mluvení do zdi nebo mluvení na lidi, kteří vás buď neposlouchají anebo jsou právě těmi, od kterých si chcete ulevit.

Já si říkám, že na to mám tenhle svůj blog, ale ten už mi v této podobě přestává stačit. A klub anonymních dojebanců není tím správným místem, kam se v případě dlouhodobé potřeby uchýlit, protože jsem teď téměř šťastná. Až na jednu dojebanou věc, ale tu vám mohu bez ostychu povědět tady.

Heil nebo sloveso heilen znamená německy výraz pro blaho, spásu, zahojení se. A já jsem se rozhodla spasit svůj svět přestěhováním se do Německa, té země, kterou osobně nazývám Heiland, abych zde nalezla samu sebe.

Skoro každý v nedočkavém věku od patnácti do dvaceti let sní o tom vyjet na rok nebo delší dobu do zahraničí. Poznat jinou kulturu, jiné zvyky, nasbírat zkušenosti a nové přátele. Dnešní teenageři jsou tou osvícenou generací, která si může dovolit naprosto cokoliv. Ale čím jsou starší, tím víc nacházejí překážek a obtížností si svůj sen splnit, jelikož si najdou práci, bydlení, třeba i přítele, a pak ve svém dosavadním životě zpohodlní a své sny stále odsouvají na zazší místo v knihovně kapitol života.

Udělám to, až skončím v práci.
Až se rozejdu s přítelem.
Anebo budu muset za sebe nejdřív sehnat náhradu ke spolubydlící.
Tak to tedy radši až po Vánocích, přece nevycestuju nikam na delší dobu na konci roku o svátcích.
Nebo to radši udělám na jaře. V zimě má stejně každej depresi, a to první sluníčko je taková dobrá motivace pro to vypadnout ven.
A stejně na to nejdřív potřebuju prachy, tak si počkám až na příležitost odjet do ciziny v létě, kde si zároveň přivydělám.

A takhle to jde pořád dál.

Já jsem o vycestování do Německa snila taky od patnácti. Chodila jsem tenkrát na německé gymnázium, které jsem považovala za předplacenou vstupenku do země, která mě odjakživa lákala svým metropolitním centrem všech možností v Evropě. Berlín je totiž takový evropský New York, akorát za rohem a ne na druhém konci světa.




Jenže z gymnázia jsem po roce spontánně odešla a moje pozornost se odklonila k umělecké škole a příteli, se kterým jsem strávila pět let svého života. Po maturitě jsem začala na hlavní úvazek psát pro pánský luxusní časopis, ale už po měsíci z toho zbyl jen prach a zklamání. A od té doby jsem se rok a půl plácala v životě jako ryba na zaschlé bažině.

Rozeslala jsem desítky životopisů, některé jsem do firem doručila i osobně. Obepsala jsem postupně všechny časopisy, ve kterých jsem viděla, a poté i neviděla smysl. Chtěla jsem se někde uplatnit jako redaktorka a posléze, co jsem zjistila, že je moje šance v poptávce ztracená asi jako prd v lese, začala jsem pracovat jako servírka.

Dokonce jsem poslala dopisy veřejně známým osobnostem i redaktorům, ve kterých jsem je žádala o radu, jak se začít hledat.

A světe div se, po mnoha nádenických služebných pracích jsem si uvědomila, že já musím začít hledat sama. Minulé pondělí jsem měla nastoupit do nové práce jako asistentka ředitele firmy, která zajišťuje práci a ubytování v Česku cizincům z okolních zemí. A zároveň bych pro stejného šéfa pracovala jako hlavní redaktorka on-line art magazínu, který kdysi býval na vrcholu, ale vlivem nečinnosti ostatních redaktorů a laxního přístupu vedení postupně upadal. Když jsem dostala nabídku web znovupostavit na nohy, ani mi už tolik nešlo o peníze jako o přáležitost se živit tím, co mě baví.

A pak jsem ve stanovený datum přesně na minutu v osm stála před svojí novou kanceláří, která až na modrý koberec zela prázdnotou. To mě ani nezklamalo tolik jako přesně to tušení, na které jsem zanevřela. Ono to přece musí tentokrát vyjít. Jenže jak se stalo, dostala jsem konečně právoplatný důkaz toho, že se mi v Česku nedaří.

Klasicky jsem si ten den koupila několik plechovek piva a ustaraná si sedla v lijáku na Tylovo náměstí. Byla zima a já měla na sobě jen tenkou bundu, která byla po chvíli nasáklá slzami z nebe. A tak jsem nad tou smůlou plakala spolu s ním, avšak osamocená od okolí.

Je zvláštní, jak se někdy zcela nečekaně ten varovný signál spustí seshora v podobě nabídnuté hudby ve Spotify. Zničehonic mi začala hrát ve sluchátkách tahle písnička, která do mě uděřila jako blesk do seschlého dubu. A podpálila ve mně veškerou snahu se v této zemi dál realizovat.



A tak jsem se zničehonic v dešti na Ípáku rozhodla, že se příští týden odstěhuju do Heilandu. A jediné, co si musím naplánovat, je ledatak cesta na úřad, a ne vstup do nového roku, jak jsem si to plánovala dřív.

Je samozřejmé, že když před člověkem najednou stojí razantní volba, má strach z neznáma. Obzvlášť ze samoty, že v nové zemi nebude žádný kamarád či kamarádka, které si ulevíte od dojebaných integračních problémů, jež vás potkají. Ale to nevadí, když na ně máte telefonní číslo. Nebo když jste bezhlavě zamilovaná do Němce, který každou noc šeptá ze spaní vaše jméno a sám vás pozval žít do Heilandu spolu s ním.

A tehdy nastal přesně týden loučení se s přáteli. Každý den jsem si vynahradila čas na jednoho z nich a pověděla mu o svých plánech do budoucna. A velice příjemně mě překvapilo, že každý z nich byl právě na stejné cestě za hledáním sama sebe, stejně tak jako já, tudíž mi nakonec nebylo líto, že odjíždím pryč.

Monika má práci svých snů.
Matyáš teprve pár měsíců po ukončení školy svou pílí dostal vlastní křeslo v pánském kadeřnictví přímo v centru Prahy.
Jára vydal první klip a chystá se vydat album. Tvrdě maká na zlepšení svých rýmů i přesto, že okolí vnímá jeho tvorbu nanejvýš úsměvně.
Viktorie má báječného přítele, studuje na vyšší odborné škole a fotí všechno, co padne před objektiv jejího foťáku. A zrovna vyhrála casting na dabing k nějaké počítačové hře, kterou očekává na pultech každý herní nerd.
Anna si po dlouhých týdnech úmorného hledání konečně zařídila bydlení, kde se svým přítelem a psem započne novou etapu.
Péťa nechal svého zlozvyku a zaměřuje se teď především na cestu za poznáním nové kultury.
Daniel konečně zanechal svých zajetých stereotypů a uvědomil si, že je načase budovat kariéru.
Alex a Andy se přes několika měsíci také odstěhovaly do jiné země za studiem. §
A poslední noc v Praze jsem strávila se svými spolužačkami ze střední. Darja ustavičně hraje v divadle, Běla a Claudia jsou znovu spolužačkami na vyšší odborné, Monika stále pokračuje v ruční výrobě mnohdy dechberoucích korálkových šperků a Dominika, jediná máma, je prý šťastná máma.
A můj bejvalej, kterej se mnou nemluví, se má podle úsudku mých přátel asi taky dobře. Prý hodně pracuje. A přeje mi jen to nejlepší...

Tak co tu budu v Heilandu dělat?

Půjdu do školy na integrační kurzy němčiny (protože moje úroveň němčiny je skutečně zmatená - někdy rozumím téměř vše a někdy zase vůbec nic, ale říct dokážu pořád jen jednoduché věty složené z pár slov). A také tu vyřeším ten jeden dojebanej problém, kvůli kterému jsem dala Sbohem svojí zemi - začnu konečně naplno dělat to, co mě baví, a to psát a malovat.

Hned, jak oběhám úřady, si opět zakládám nový web. Tentokrát svůj vlastní on-line art magazín obohacený o autentické (ne)smyšlěné novely, fejetony, komentáře (protože je čím dál tím víc co tomuhle světu říct) a časem i něco navíc.

Tak tu zůstaňte se mnou :) Díky.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jára Jára | 16. října 2017 v 15:38 | Reagovat

super , jen tak dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama