Fickenhaus, první část

23. října 2017 v 17:38 | Kirsten |  Ostatní
"Já už to takhle dál nevydržím," zašeptal a zapálil si cigaretu. "Nemám tu vůbec žádnej prostor pro sebe, vždycky přijdu domů a jsi tu ty. Kolikrát bych chtěl přijít a jen tak si sednout, mít nějakej čas pro sebe...a moje máma si myslí, že bys už taky měla jít pryč," konstatoval upadající vztah dvou lidí, kteří dva poslední roky studií bydleli u jeho rodičů, kde po nějaké době pro všechny pohromadě nebylo ani dostatek místa, ani bezchybné harmonické soužití.

Ona na toto prohlášení reagovala pochopitelně hystericky, uraženě a zvyšovala hlas.
"Takže ty mě tady už nechceš, jo? Uvědomuješ si, že náš vztah takhle půjde do kopru? Já vím, že se v poslední době pořád jenom hádáme, ale přece nemůžeš mě jen tak vyhodit, já nemám kam jít!"

Tenhle rozhovor mezi nimi proběhl jen několik dní předtím, než si spontánně sbalila pár nezbytných věcí do kabelky a zmizela o půlnoci do Brna na kalbu vykoupení. Během toho víkendu se snažila přijít na to, co jí našeptává srdce a vzápětí podléhala rozumu, který její vnitřní pocity sabotoval. Už po několikáté mu v záchvatu vzteku a zoufalství vpálila do očí, že se s ním rozchází, a že tentokrát je to skutečně naposledy. Avšak on i navzdory jejímu bolestivému a potupnému prohlášení vždy čelil statečně a opětovně jí domlouval, ať to spolu ještě zkusí, vždyť se oba dva můžou změnit.

Nic se nezměnilo.

Pořád se hádali. Skoro každý druhý den. Kvůli maličkostem, které by na začátku vztahu shořely v plamenech smíchu. Ale i přesto se vždy za jeho iniciativy na konci dne usmířili, i když se hádky coby každých pár dní opět vracely na scénu.

A tak se rozhodla, že přistoupí na jeho řešení.
"Uvidíš, všechno se mezi námi změní k lepšímu. Najdeš si bydlení tady v okolí domu a budeme se pořád vídat, a zároveň budeme mít čas pro sebe. Budeme u sebe často přespávat a mít možnost se věnovat i sami sobě. Tak, jako to bylo dřív, než jsme do toho takhle praštili když ani jeden z nás neměl na výběr."

Jeho slova v té situaci zněla pochopitelně. Ona sama se přikláněla ke světlým vyhlídkám, že se už nebude muset vždy podřizovat společným plánům a že bude mít čas i na realizaci svých, které zahrnovaly hlavně psaní a čtení knih, které byly čistě její vášní.

A tak si našla za přátelskou cenu pokoj u jedné starší paní, která bydlela naproti. Svých pár věcí si zvládla do nového bytu přestěhovat během jediného odpoledne.
"Tak tady vám nesu klíče od bytu, slečno Marion," pověděla jí ustaraným křehkým hlasem majitelka a zároveň spolubydlící Daisy Pípalková, a podala jí hubenou rukou úzký svazek klíčů. "Jedny jsou od vchodu, druhé od chodby a třetí od bytu. Prosím dávejte pozor na dveře od bytu; vždy se musí zamykat, neboť jsou rozbité, protože s nimi pokaždý někdo fláknul vzteky."

První společný večer strávily seznamováním se u dvou lahví vína, pří kterém se jí paní Daisy představila jako vyhořelá vědkyně chemického průmyslu, která v osmdesátých letech vylepšila složení zlaté vypalovací barvy. V jedno určité období dosáhla svého kariérního vrcholu, když tu se jí narodila dcera a návrat do předchozí práce později už nepřipadal v úvahu. Paní Daisy se tedy momentálně zaměstnávala jednorázovými brigádami, takže byla často pryč. A protože s ní Marion chtěla opravdu vycházet, pomáhala jí Daisy vybavit její pokoj tak, aby se v něm cítila co nejpříjemněji. A sotva pár dní poté, co se k ní Marion nastěhovala, jí oznámila, že ve vedlejším pokoji bude bydlet ještě jedna slečna.

Když se Barbara nastěhovala, byla Marion zrovna v práci. A večer, když se vrátila domů, Barbaba už spala. A tak se stalo, že se celý týden míjely a nevěděly o sobě skoro nic.

"Nechceš jet ke mně dneska v noci přespat?" zeptala se Marion svého přítele, když už několikátý večer po sobě trávila večer u něj.
"Proč? Máš tam spolubydlící starou paní, no nevím, jestli je to dobrej nápad," zamumlal nepřítomně a dál bez mrknutí oka sledoval reklamu v televizi. "Ale jo, jednou tam přespím." Odhalil po chvíli svůj zamyšlený výraz, potáhl si z cigarety a tím jejich rozhovor skončil.

Když jednoho studeného podzimního večera šla Marion domů, přistoupila k ní do výtahu tmavovlasá žena.
"Dobrý den, vy bydlíte u paní Daisy Pípalkové?"
"Dobrý den," oplatila jí nejistě na pozdrav. Obě bydlely v desetipatrovém paneláku ve tvaru půlkruhu, kde dohromady bydlelo tisíce lidí, a tak Marion otázka trochu překvapila, jelikož nepředpokládala, že se jí někdo takhle přímočaře zeptá na sousedku. "No ano, teprve teď jsem se přistěhovala."
"Aha, tak už je mi to jasné...No, tak ať se vám daří. Nashledanou a dobrou noc." pokývla znalecky hlavou a spěšně na čtvrtém patře vystoupila pryč.
"Daisy, dobrý večer," zvolala Marion v okamžiku, když otevřela dveře a pohladila na chodbě britskou kočku, která nepřátelsky zavrčela pokaždé, kdykoli se k ní Marion přiblížila. Ani tentokrát si na sebe nenechala sáhnout.
Našla Daisy sedět u jídelního stolu, jak s otevřeným oknem pokuřuje cigaretu.

"Nedáme si panáka? Nebo víno?" odpověděla na pozdrav.
"Ale jistě, můj den byl taky nic moc," přitakala hbitě při pohledu na ní. "Dám si s vámi sklenku a půjdu spát, ale ráno musím vstávat brzo."
"A můžeš pro něj dojít? Nemohla bys mi taky koupit tabák? Zítra ti to vrátím."
"Jo, není problém," popadla Marion klíče, omotala si kolem krku šálu a odešla znovu pryč.


Když se vrátila a konečně si po celém dni sedla ke stolu, nemohla se po nějaké chvíli Daisy nezeptat na onu tmavovlasou sousedku, kterou potkala ve výtahu.

"Jo, to je tahle mrcha, té si nevšímej, tu tady v domě nikdo nemá rád. Je to správkyně družstva. Ani já s ní nevycházím, protože se tu v celém obřím paneláku vyspala snad s každým manželem, který jí byl ochotný dát. Měla jsi jí říct, že jsi kamarádka mojí dcery a že jsi tu jen na návštěvě, ta husa přece nemusí vědět, že tu bydlíš. Pak by akorát v paneláku nadělala rozruch a vylíčila to ostatním jako obří nevídané lejno komára."

Marion jen v klidu seděla a mlčky kývala hlavou na souhlas. Dál už se na tohle téma nebavily a z jedné skleničky se nakonec znovu staly dvě lahve vína. Marion se v pozdní hodině v naslouchací náladě zeptala Daisy na její původ, jak se má její dcera a tak dále.

"No, to víš, moje sestra je to jediný, co mi z rodiny ještě zbylo," zamrkala na ni alkoholem zamlženýma očima a hbitě přitom balila zásoby cigaret na další pracovní den. "Tak se stalo, že jsem se několikrát ve špatném období dostala do dluhů a ona byla jediná, kdo mi pomohl," vstala a těžkým krokem odešla do obýváku, kde bydlela, a vrátila se s malým notýskem.

Otevřela jej.

"No, a tohle jsou všechno lidi, kterým dlužím. Dokonce přemejšlím nad tím, že bych prodala tenhle byt. Nechtěla bys kdyžtak mojí kočku?"
Marion jen zírala na zaplněnou stránku se jmény a čísly připsanými vedle nich. Ke kočce se zdvořile vyjádřila, že by si ji vzala ráda, ale stále se necítí dost zodpovědná na to, aby si ji mohla pořídit.

Ten večer se Marion vůbec nevyspala. Půlku noci přemýšlela nad tím, kam se to zase dostala.

Během dalších pár dní se s paní Daisy střetla jen u večerní cigarety na balkoně, když tu jí mezi řádky nepřímo prozradila, že její nájem i kauce nešťastnou náhodou zmizela v herních automatech a požádala Marion, zda by jí nemohla půjčit několik stovek na potraviny a kupón na dopravu. Svěřila se jí, že si někdy nemůže pomoct a zamíří si tímto způsobem si ulevit od jejích starostí okolo. Marion sice Daisy nedůvěřovala, ale ta jí prozatím vždycky svůj dluh splatila včas.

Uběhly první dva týdny ode dne, kdy se Marion přestěhovala naproti od svého přítele. Byla zrovna v práci a balila obědové objednávky na rozvoz, když tu jí zničehonic zavibroval telefon a na obrazovce zasvítilo jméno Daisy Pípalkové.

"Slečno Marion, jste teď v práci? Máte na mě chvilku čas?"
"Ale jistě, co se děje?"
"Bohužel vám musím oznámit, že se musíte okamžitě vystěhovat pryč. Je mi líto, ale právě mi volala sestra, že mě po několika letech přijede navštívit a já potřebuji uvolnit váš pokoj."
"Cože jste to právě teď řekla?" nevěřila Marion svým uším.
"Že se máte vystěhovat pryč. Podívejte, můžeme se domluvit. Buď tu budete bydlet do konce měsíce anebo ještě třicet dní, pokud byste potřebovala čas. Ale v tomto případě si vezmu polovinu z vaší kauce a tu druhou půlku vám vrátím."

"To si musíte ze mě dělat srandu, a co naše podepsaná smlouva? A co bude s Barbarou?" rozohnila se Marion, která z šoku ztrácela na příčetnosti.
"Já vím, je mi to moc líto, ale však víte, že se v životě se někdy věci vyvrbí...dejme tomu, jiným směrem. Nechám vám dost času na to si najít nové bydlení, avšak kdybyste byla tak laskavá, neříkejte o tom zatím Barbaře. Brzy jí to povím sama."
"Aha," odpověděla spěšně, rozloučila se a zavěsila.

Vztek jí projel celým tělem jako zavalité teplo, které člověk obvykle pociťuje při závrati. Rychle vytočila číslo svého přítele.
"No neuhádneš, co se mi právě teď stalo! Ta ujetá ženská mě právě teď vykopla z bytu, zničehonic mi zavolala, že jí přijede na půl roku sestra a že si mám sbalit věci a jít pryč! To si přece nemůže dovolit, nebo jo? Předevčírem hodila do automatů celej můj nájem i kauci, a aby jí to nebylo málo blbý, tak si zničehonic po letech k sobě nastěhuje sestru, který dluží majlant! Proboha co mám teď dělat?"
"No co bys dělala...nic," uchechtl se. "Ježiš ženská, jak ty to děláš, že se vždycky dostaneš do takovejch trablí. Buď teď v klidu, večer si k tomu sedneme a něco vymyslíme, jo?"
"Jo...tak dobře, tak dobře. Děkuju. Ale musím už zase zpátky do práce, nakupily se mi tu objednávky. Tak ahoj."
Marion chvíli přecházela z jednoho konce chodby na druhý a pak se vrátila k pultu. Její ruce naladily na automatický režim, zatímco v její hlavě se neustále dokola otáčela jediná myšlenka:

Nemůžu se vrátit zpět bydlet k jeho rodině. Jsem pryč teprve dva týdny a kdybych o to požádala, čelila bych velkému sebeselhání. Takže živote...co pro mě teď máš? Kam půjdu teď bydlet, když nemám kam jít? A kdo bude má další spolubydlící?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jára Jára | 24. října 2017 v 0:53 | Reagovat

super , kdy bude druhá část ? :-)

2 Laura Laura | 24. října 2017 v 11:48 | Reagovat

Úžasná osoba, tak jako jsi ty sama ;)

3 Solcito Solcito | Web | 29. října 2017 v 18:45 | Reagovat

No, nemá to jednoduché, ta Marion, tak jdu mrknout na další části, jak se s tím popasovala. ;-)
Jen jedna věc mě maličko zarazila - panelák, v němž bydlí tisíce lidí. Ten počet by mi seděl spíš na mrakodrap, i když na druhou stranu jsem patrně příliš myšlenkami spjatá s tuzemskými poměry bydlení a ty zaoceánské (předpokládám dějiště příběhu správně?) mi nic neříkají. :)

4 Šárka Šárka | E-mail | 17. prosince 2017 v 21:05 | Reagovat

Tak takhle to bylo.... vzpomínám si matně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama