Fickenhaus, třetí část

27. října 2017 v 22:32 | Kirsten |  Ostatní
Navečer se pak všechny spolubydlící sešly na gauči v obýváku, aby se představily a společně přivítaly Marion.
"Ahoj, já jsem Svenja," chytla se iniciativy světlovlasá slečna kyprých tvarů a energicky jí podala ruku. Měla postavu jako krev a mlíko a oči jí zářily přátelstvím. "A tohle je moje nejlepší kamarádka Pam, ta má pokoj vedle tebe."
"Ahoj, moc ráda tě poznávám," přivítala ji Pamela, jež měla vlasy o dva odstíny světlejší než Svenja a také byla ze všech dívek nejvyšší. Třetí slečna se nijak zvlášť přátelsky neangažovala. Seděla opodál, kouřila cigaretu a na Marion jen kývla, krátce se usmála a představila se jako Morticia. Podle županu, do kterého byla zahalená, vypadala, že půjde brzy spát.

Všechny zezačátku hleděly na Marion plny očekávání, co jim o sobě poví. Marion přesně nevěděla, jak se má zachovat, a tak se představila několika jednoduchými větami, kterými nemohla nikoho urazit.

"Ehm...Já se jmenuju Marion, je mi dvacet a mám pět let přítele. Před půlrokem jsem dodělala maturitu, vystudovala jsem uměleckou školu. A od té doby pracuju v sushi baru, takže kdybyste náhodou některá z vás měla ráda sushi, často nám na konci dne něco zbyde a můžu si z toho něco vzít domů. Jinak mám v oblibě psaní a sem tam maluju. Koukala jsem na ty obrazy, které jsou vystavené na chodbě...Někdo z vás taky maluje?"

"Ty obrazy jsou moje," přihlásila se Morticia. "Ale já jsem je nemalovala, dostala jsem je od kamarádky. Jinak sem tam čas od času taky něco nakreslím, to jo, ale jen tak pro sebe."

"My s Pam studujeme univerzitu humanitních věd, a náhodou taky malujeme," ozvala se Svenja. "Je super, že tu máme někoho do party, můžeme namalovat něco spolu!"

"Jistě, proč ne, garáž je na to jako dělaná," přikývla Marion, a rázem z ní spadla prvopočáteční nervozita. "Mimochodem, vy jste v prvním ročníku?"

"Jo," přitakala Pam. "Pár dní zpátky jsme začaly chodit na první semestr."
"To je hustý, taky jsem se na tu školu hlásila, ale přišla jsem na přijímačky tak unavená, že jsem sice byla schopná radit všem ostatním vedle mě, ale sama jsem ten test zvorala," kroutila Marion hlavou a smála se přitom sama sobě. "Ale kdybych to dala, byly bychom spolužačky. Takže abychom si řekly základní věci o bydlení...jak to tady u vás chodí?"

"No, dnešní večer je poměrně výjimečný," ujala se slova Morticia. "Skoro nikdy se tu nesejdeme v plném počtu. Holky jsou buď v práci nebo ve škole, a já jsem většinu času doma, pokud se nevěnuju vlastním věcem. Máme tu jen jedno pravidlo, a to uklízet sami po sobě a nechávat zhasnutá světla na chodbách a na zahradě. Střídáme se v úklidu společných prostor. Já a Svenja máme domácí zvířata, takže kvůli chlupům uklízíme poměrně často. Jinak kouřit můžeš kdekoli, máme tu na to sice balkon, ale teď začne zima a bude to všem stejně jedno."

"Nevadí vám tu návštěvy? Mám totiž přítele, a někdy bych byla ráda, aby tu u mně mohl přespat," zeptala se Marion.
"Pokud si sem bez předešlého varování nepřitáhneš na barák dvacet lidí, je to všem úplně fuk," mávla rukou Morticia.

Tu zničehonic přiběhl do obýváku černobílý uchrochtaný francouzský buldoček, který si chtěl hrát s novým členem domácnosti. Marion sice psy v oblibě neměla, ale uvážila se přivítat jej s otevřenou náručí jako kohokoli jiného. Podrbala ho za ušima a čekala, až jí Puliver dovolí ho pohladit. Ten však na nic nečekal a rovnou jí skočil do klína, slintaje jí přímo na kolena.

"To je můj miláček Puliver, viď, Pulivere?" roztála Svenja a vtiskla mu mlaskavou pusu na čelo. "Mám ho na baráku čtrnáct dní v měsíci, střídáme si o něj péči s bývalým přítelem Jacobem."
"A to spolu s kocourem tak dobře vychází? Čí je vůbec kocour?" optala se Marion.
"Můj," odpověděla Morticia. "Mám ho něco přes rok. Jednou jsme šly s kamarádkou z kalby a najednou jsme si všimly, že nás od benzínky sleduje malé černé kotě. Myslela jsem si, že někomu patří, ale po několika inzerátech, na které nikdo neodpověděl, jsem si ho nakonec nechala. Myslím, že si mě ten den vybral. Jinak poprosím tě, nekrm ho. Má často zažívací potíže a každých coby několik týdnů ho tahám na veterinu kvůli jednomu a tomu samýmu problému."

Seznamování se s novými spolubydlícími pokračoval až do jedné do rána, než se všechny holky odebraly do postele. Marion měla nevídaně dobrý pocit z toho, že se tentokrát ocitla ve společnosti, kde není žádná stará bába, která hraje automaty a pomlouvá okolí. Té noci spala Marion až do pozdního rána, nerušená žádným okolním ruchem, a zdály se jí jen samé příjemné sny.




"Nazdar! Tak co, jaký jsou?" Marionin přítel jí právě volal z práce a přímočaře se zeptal na její nové bydlení.
"Ahoj, ale jo, představ si, že všechny jsou docela v pohodě. Svenja a Pam jsou mi sice sympatičtější než Morticia, ale snad by neměl nastat problém. Kdyžtak tam stejně budu bydlet jenom dva měsíce. Ale musím říct, že je tam neskonalý klid. Těším se, až se tam přijedeš podívat, je to moc hezkej barák," básnila Marion.
"Jo, určitě někdy přijedu...taky bych chtěl poznat holky, se kterými bydlíš. Nechceš ale dneska spát u mně?"
"Tyjo, já nevím. Moc se mi nechce, protože mám všechny věci pořád v krabicích a chtěla bych je co nejdřív vybalit. Mohl bys mi s tím pomoct, chce se ti? Holky budou večer doma a já přinesu s sebou víno, tak se kdyžtak stav."
"Mně se nechce jezdit autobusem, tak to necháme radši na jindy. Stejně jsem unavenej," odpověděl vyhýbavě.

Marion to příliš nevadilo. Má teď doma tři spolubydlící, se kterými dostala chuť se poznat o trochu více. Bylo právě devět večer, Marion měla v práci uklizené bistro a spočítanou denní tržbu. Bleskurychle seřadila bankovky, vložila je do obálky a spěchala dolů na dispečink se rozloučit s ostatními kolegy.

Venku bylo sychravé počasí, které ji nepříjemně štípalo do tváří. Několika kroky přeběhla silnici, zavítala do Tesca, kde koupila lahev růžového vína a nasedla na tramvaj ve směru Krematorium Motol. Pořád si nebyla jistá tím, co přesně měla na mysli Angela, když jí popisovala cestu z tramvaje domů skrz hřbitov.

Jakmile vystoupila, náhle se jí rozjasnilo.

Okolí tramvajové zastávky lemoval les, který v tuto noční hodinu vypadal tajemně a nanejvýš zlověstně. Cesta vedla přímo k bráně, kterou hlídaly dvě kamenné sochy a nápis "Krematorium Motol".
"No určitě tudy chci jít," pomyslela si Marion a vykročila směrem k hřbitovu.

Jakmile prošla bránou, měla na výběr dvě cesty. Jedna vedla přímo rovně k obřadní síni a druhá nahoru skrz hřbitov. Celé prostranství neosvětlovalo jediné světlo, o které se mohl smrtelník bezpečně opřít, a tak měla Marion na výběr jen mezi naprostou tmou a černou stezkou do neznáma. V dáli viděla slabý mihot svíček, jež hřály hroby vzpomínkami pozůstalých.

Marion vyšlapala nahoru několik metrů, než se jí zmocnila panika. V tu chvíli se jí vrátily všechny bolestivé vzpomínky na kamarádku, která měla zrovna na tomto místě pohřeb před dvěma lety. Vybavil se jí obrázek sychravého rána před dvěma lety, kde právě po těchto stezkách kráčeli v zármutku Sandry příbuzní, spolužáci a přátelé.


Marion okamžitě vyndala z kapsy telefon a vytočila číslo na Pam. Strachy přitom utekla pryoč ze hřbitova zpátky na zastávku a čekala před branou.

"Pam? Pam! Prosím tě! Nemohla bys pro mě dojít dolů na tramvajovou zastávku? Já tohle sama poprvé nedám," zavzlykala Marion.
"Ježíši Kriste, určitě pro tebe přijdu. Počkej pár minut, jen si na sebe vezmu župan a boty a hned tam budu," odvětila jí Pamela a zavěsila.

Marion nervózně přešpalovala z místa na místa do chvíle, dokud neuviděla z dálky přibližující se bílé světlo.

"Tak pojď, honem," vybídla ji Pamela, když na ni zaostřila. "Jsem posraná stejně jako ty."
Marion jen omluvně zakvílela a přicupitala k Pam, kterou okamžitě chytla za rámě a společně kráčely nekonečnou cestou směrem nahoru přes hřbitov.
"Buď v klidu, jednoho dne ten strach překonáš," domlouvala jí Pam. "Mně to taky chvíli trvalo."
"Tak určitě! Příště sem za žádnou cenu nevkročím střízlivá!" zaúpěla Marion. "Kdy už tam budeme?"
"Za chvilku, neboj. Stačí mít baterku, nekoukat doprava ani doleva a pak na konci cesty zatočit na lesní pěšinku."
"Prosím, neříkej mi, že tudy chodí i všichni ostatní," postěžovala si Marion.
"Ale jo, vypadá to, že na tramvaj jiná cesta nevede."

Když konečně zdolaly stezku nářků pozůstalých a všudypřítomné smrti, prošly krátkým osvíceným tunelem, nad kterým několikrát denně projížděl osobní vlak. A za ním už šel z dálky vidět oranžový rodinný domek, jejich bezpečné útočiště.

"Já ráno vstávám do práce, tak půjdu rovnou spát," řekla Pam, když si Marion sundavala v hale boty. Cítila se trochu zaskočeně, neboť měla v tašce víno, na které chtěla pozvat své nové spolubydlící.

"Aha, to je škoda," odvětila Marion. "Tak dobrou noc."
"Zítra budu mít víc času, můžeme si klidně pokecat, kdybys chtěla," navrhla jí Pam. "Ale ráno vstávám v šest, a abych v práci neusínala, tak se musím odebrat na kutě právě teď."
"to vůbec nevadí," mávla rukou Marion. "Jen se hezky vyspi. Dobrou noc," opáčila Marion a společně s Pam vyšlapaly do druhého patra.

Odložila si kabelku a svršek na postel a poté potichu zaklepala na dveře Morticiina pokoje.
"Ahoj, neruším?" optala se zdvořile.
"Ale vůbec ne, zrovna jsem dokoukala Hru o Trůny. Chceš něco?" odpověděla Morticia z pohodlí matrace, která ležela u terasy. velký pokoj osvětlovala jen malá lampička u stěny. Poprvé si všimla, že Morticiin pokoj je zařízený velice stroze, téměř bez nábytku. Její kocour ihned pátravě vykročil směrem k Marion a otíral se o pootevřené dveře.
"Jen jsem vzala cestou domů víno a říkala jsem si, že by sis se mnou dala skleničku," řekla nenuceně Marion.
"Ale jistě," zvedala se Morticia z postele. "Hned budu dole v kuchyni."

"Tak co, jakej jsi měla den?" optala se Marion, když nalévala víno do promo sklenice z Mc Donaldu,kterou vylovila v kuchyňské skříňce.
"Ale tak víš co, nic zajímavýho. Čičin je pořád nemocnej a já sedím doma," opáčila Morticia a zapálila si cigaretu.
"Myslím, že jsem včera přeslechla, čím se vlastně živíš," nahodila téma Marion, krátce na ni pohlédla a dolila sklenici až k okraji.
"Já jsem společnice," pronesla nenuceným tónem Morticia, jako by právě prohlásila, že dělá vychovatelku v mateřské školce. Nevěnovala jí však přitom jediný pohled, pouze upila ze své sklenice. "Baví mě sex, a tím se živím."

Marion byla mírně zaskočená.

"Aha, to jsem tedy nečekala," podrbala se na spánku. Morticiina syrová otevřenost jí trochu vyvedla z míry, ale necítila právo ji soudit. "A jaké to je?"
"Někdy je to opruz, jindy je to jízda, a dokonce prožívám někdy i orgasmus. Nevěřila bys, ale ti nejkrásnější klienti stojí většinou za prd," pronesla Morticia. "Pracuju většinou na druhém konci republiky a jednou k nám zavítal na můj vkus krásnej chlap. Namakanej, s pořádnými svaly na pažích. Až jsem čuměla, že si ze všech holek vybral právě mě. Ale nestál za nic moc," přerušila monolog a potáhla si z cigarety. "Jiní se dokonce i snaží."
"A jak dlouho to děláš?"
"Už několik let...říkala jsem si, že dokud mám čas a baví mě to, proč ne. Později bych si ale chtěla dodělat školu. Okolnosti z minulých let mi totiž nedaly příležitost."
"A jak ses vlastně dostala sem, když pracuješ na druhém konci republiky?" toužila Marion po zasvěcení.
"To víš, původně měl bejt tenhle barák privátní bordel," zachechtala se Morticia. "Ale později z toho sešlo."
"Cože?"
"Moje kamarádka měla tenkrát klienta, který vlastní tenhle dům. Chtěla si tu oficiálně zřídit masážní salon, ale obě víme, že tomu tak nebylo...Zezačátku jsme tu bydlely ve čtyřech a chtěly jsme z toho vytvořit byznys, ale jakmile jsme se sem nastěhovaly, zjistily jsme, že potřebujeme spoustu peněz na výbavu a výzdobu. Znáš to...postele, nábytek, voňavky a zbylé vybavení, aby se tu klienti cítili příjemně. Jenže ani jedna jsme na to neměla dostatek financí, a postupem času z toho vycouvala většina kolegyň, a tak jsme z tohoto domu vytvořily regulérní bydlení, a proto jezdím za klienty do jiného města."
Marion nevěřila vlastním uším.
"A majitel o tom věděl?"
"Ale jistěže věděl, ale posléze jsem si uvědomila, že tahle rodinná lokalita stejně moc zákazníků nepřinese. A pak se sem nastěhovala Pam a Svenja," řekla Morticia.
"Ty si ze mě musíš pěkně střílet," zahihňala se Marion a zakroutila hlavou.
"Ale vůbec ne!" uchechtla se Morticia. "A to ani nevíš, že původně se tu podle všeho natáčelo dětské porno. Občas mám schízu z toho, že tu někde ještě stále jsou kamery."
Marion vybuchla pod nátlakem vína do hysterického smíchu.

"To nemůže být pravda," prohlásila mezi stahy břišního svalstva. "To jsem se vážně přestěhovala do Fickenhausu?"
"Ale jo," opáčila Morticia se smíchem a ťukla si s ní.
"Tak teda na naše nové společné bydlení," pronesla a vyzdvihla do vzduchu šeivou sklenici. "Čekají nás tady opravdu zajímavý časy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veru Veru | 29. října 2017 v 15:17 | Reagovat

Poutavý příběh :) Kde bereš nápady na takové povídky? A nebo je v tom i něco ze zkutečnosti?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama