Fickenhaus, čtvrtá část

25. listopadu 2017 v 15:00 | Kirsten |  Ostatní
Vybavení Marionina pokoje reflektovalo její současný duševní stav. Cizí propůjčené lůžko uprostřed těsného pokoje obíhala hradba z papírových krabic, které představovaly provizorní skrovný nábytek. Tři krabice v rohu místnosti sloužily jako toaletní stolek, na kterém měla vyskládanou kosmetiku, léky na paměť a lacinou bižuterii. Vedlejší krabici Marion využívala jako stůl, na kterém měla vyskládané plastové půllitry z festivalů plných pastelek a psacích per. Z půlky popsaná těžká bichle jejích memoárů z depresivních období představovala poličku, na kterou umístila své nejkrásnější lodičky se zlatými pery obepínající nárt. Její pokoj vypovídal jediné; na začátku má každý mladý člověk puštěný do světa soběstačnosti jen sám sebe a pár krabic, které utváří jeho útočiště, ale nakonec se stejně dřív nebo později stanou jen bezcennými krámy, na kterých sice lpí, ale jakmile je nemá, ani netuší, co všechno v nich vlastně bylo...

Marion se po dlouhé probdělé noci s Morticiou probudila s lehkým bolehlavem. Z polospánku zamžourala na obrazovku tlačítkového telefonu, který za polyfonního tónu ohlašoval nejvyšší čas na probuzení. Marion odložila budík o deset minut a v napůl probuzeném stavu se přesvědčovala o místě, kde se právě nachází. V tichém pokoji ve schovaném v koutu Prahy, kam skrz pootevřené okno pronikal jen zpěv ptáků a krátký rachot kolejí, po kterých každé ráno periodicky projel jeden vagon.

Marion v práci před pár dny přeložili na jinou pobočku, která byla podstatně blíž jejímu novému domovu. Nacházela se od ní jen patnáct minut přímou tramvají, kterou jako obvykle nestíhala. Rychle si omotala šálu kolem krku, popadla z jedné z krabic klíče od domu a spěchala pryč. Proběhla tunelem a spěšným krokem se vydala úzkou uličkou, jejíž konec ústil ve vstup na hřbitov.

Ve dne vůbec nevypadal tak zlověstně jako v noci. Ačkoli měla značné zpoždění, dovolila si trochu zvolnit krok a kochat se i dvacet metrů vysokými stromy, skrz jejichž koruny v tuto dobu pronikaly na hřbitov desítky slunečních paprsků a osvětlovaly lesní pěšinu. Na náhrobcích seřazených podél cesty od rána hořely svíčky a Marion se na okamžik zamyslela, zda je rozsvěcí takhle po ránu sami pozůstalí anebo správce, který je za uctívání památky náležitě zaplacen.

Cesta z kopce trvala necelé dvě minuty, dokud nedošla k masivní bráně, za níž v dáli projížděla její tramvaj. Marion si přitáhla k tělu kabelku a utíkala na zastávku v maximální rychlosti, kterou dokázala vynaložit.

V práci na ni čekal nový kolektiv, který byl zdravě zaujatý novou barmankou. Všichni ji vřele přivítali, i její kolegyně z vedlejší kasy, kterou znala z dětství, což ji mírně zaskočilo. Nikdy se totiž neměly v lásce.

"Až ráno přijdeš, spočítáš si kasu, doplníš hůlky, ubrousky a sojové omáčky do krabiček. Ve studené kuchyni dole na tebe bude čekat vozík s krabičkami sushi, na které nalepíš štítky s cenovkami...a abych nezapomněla, máme ve všední den polední nabídku. Kluci z woku ti připraví všechna jídla a polévky do krabiček, které taky označkuješ. Jinak tiskárna je vedle v kuchyni, pod ní je taška s prázdnými lahvemi, které naplníš domácí limonádou...recept na ni najdeš v pořadači. A jak se jinak máš?"

Marion znalecky pokývla a zdvořile odpověděla na otázku, že se má dobře. Má dokončenou školu, nové bydlení a teď i novou práci. Byla vůči Daniele značně odtažitá, ale uchovala si na tváři ten nejupřímnější zdvořilý výraz, který dokázala v tu chvíli projevit. Brzy se však objevil nával hladových zákazníků toužících po zdánlivě zdravém obědu, a tak se obě pustily do práce, aby všechny zákazníky stihly obsloužit v co nejkratším čase.

Odpoledne, jen pár minut po setmění, se najednou z kuchyně ozval ohlušující výbuch a v celé budově zhasla světla. Marion i Daniela spěchaly do kuchyně ke kolegům, aby zjistily, co stojí za výpadkem proudu. Z pojistek se linul zlověstný kouř, který smrděl až ke dveřím, a předpovídal kvůli technickým potížím několik dní neplaceného volna.

Marion se na okamžik ocitla v paralyzovaném stavu.




Tohle musí bejt zase nějaký čertovský znamení, pomyslela si v duchu. Kamkoli přijdu, tam mě čeká akorát tak pohroma. I nová práce přede mnou radši shoří v plamenech. Čím jsem si tohle zasloužila? Marion měla všech nešťastných náhod a událostí v poslední době jejího života akorát tak dost. Byla přesvědčená, že se celý svět spikl proti ní, a tak potmě za svitu baterky spočítala kasu, odložila firemní mikinu do šatny a odešla do nákupního centra pro tolik piv, kolik byla schopná unést. Ostatně jako pokaždé, když zcela podlehla svým citům a v okamžiku se rozhodla otupit i své tělo, aby unikla myšlenkám.

Bylo teprve šest večer, Marion seděla v tramvaji na cestě domů a dopíjela druhé pivo.

Věděla, že je pošetilé zkratu pojistek přikládat vyšší význam. Jiní zaměstnanci by byli za nečekané volno i rádi, aby se mohli věnovat svým životům. Marion ale po všech těch hádkách s mámou, přítelem a bydlení s Daisy Pípalkovou byla psychicky na pokraji sil. Když v rychlosti dopíjela druhou lahev, v její hlavě se rozprostíral zvláštní tlak utlumující smysly.

Vystoupila z tramvaje a odhodlaně kráčela ke hřbitovní bráně. Pro tentokrát přesvědčená, že nebude potřebovat pomoc ze strany spolubydlících. Tiše překročila práh svatého místa posledního odpočinku a rozsvítila růžovou baterku, kterou před několika minutami koupila v Tescu.

Na svých zádech cítila pulzující dech strachu, který zrychlil její krok i srdeční tep o třetinu. Marion se zapřísáhla, že na přežití této stezky odvahy pro příště potřebuje ještě jednu lahev piva, aby se cítila bezpečně. Když konečně došla na konec cesty a odbočila na lesní pešinku, její zimomřivý pocit strachu najednou zesílil o další polovinu, a tak popoběhla směrem kupředu.

"Díky Bože, že jsem to přežila," zamumlala do chladné tiché noci, jakmile byla v uličce, kde se nacházely první domy.

Je zvláštní, že nevěřící člověk vzdává vděk a prosí o Boží zásah ve chvílích, kdy na něj sice stále nevěří, ale vroucně si přeje, aby v tento okamžik skutečně existoval. A v tuto chvíli by Marion vzdala hold komukoli, kdo ji zbaví toho příšerného pocitu, který jí lpěl na zádech jako lepkavý sliz.

Stěží otevřela dveře od domu, které postupně vypovídaly službu. Zámek byl tuhý a jeho odemčení vyžadovalo značnou námahu.

Marion vystoupala nahoru do prvního patra do kuchyně, kam na linku vyskládala tekutý obsah její kabelky. Uložila piva do lednice a zřítila se na gauč, který osvěžoval ledový vzduch zvenčí skrz pootevřený balkon. Zapálila si cigaretu a chvíli uvažovala nad tím, jak by zařídila tento obývák, kdyby disponovala alespoň nějakými penězi navíc.

"Ahoj!" zvolal hlas zezdola. "Jsem doma, je tu někdo?"

Marion se probrala ze svých myšlenek a utíkala dolů přivítat svojí spolubydlící Pam.

"Ahoj, jak ses dneska měla?"
"Strašně!" zvolala Pam. "Celej den ve škole, a zítra a pozítří vstávám v sedm do práce. Jediný, co potřebuju, je si trochu pokecat a jít spát."
"Kde vlastně pracuješ?" zeptala se Marion a společně s Pam stoupaly po schodech nahoru do kuchyně, kde se obě svalily na gauč.
"V hotelu na recepci. Vyřizuju rezervace, stížnosti, hovory a tak. A jakej jsi měla den ty?"
"V mojí práci hořelo. Dáš si drink?"
"Cože?"
"Jo, jen pojistky. Asi mám pár dní volna," konstatovala Marion a vytahovala z lednice lahev piva, kterou podala Pam. "Kde je Svenja?"
"Taky v práci," odpověděla věcně. "Po společné přednášce šla do Saunie, kde taky pracuje na recepci. Možná bychom tam obě potřebovaly zajít, co říkáš? Mám toho teď tak moc, že hodina ve wellness by mi dobila baterky mnohem víc než dva dny spánku v kuse. Už jsem se jí ptala,jestli nás tam protáhne, a prej jo."
"Jasně, proč ne, sama jsem tam nebyla ani nepamatuju. Už jsi viděla poslední díl Misfits?"


První týdny spolubydlení probíhaly ve vzájemné harmonii. Marion si po prvním uplynulém měsíci dokonce pomyslela, že v Pam a Svenje nalezla nové kamarádky, se kterými mohla sdílet každodenní strasti a radosti. Konečně pochopila ten smysl spolubydlení, který znala z vyprávění od svých přátel a kolegů, a který jí doposud nebyl znám, dokud jej nepocítila na vlastní kůži. Nepotřebujete mít kolem sebe hodně kamarádů, když máte dobré spolubydlící. Nepotřebujete si plánovat týden dopředu společnost, když ji máte každý každý večer. Stejně jako u Marion, stačí přijít domů, mít s sebou lahev vína, jídlo, stažený díl vašeho společného seriálu nebo pikantní či ustaranou novinku, o kterou se s nimi podělíte. A najednou vám před spánkem nic nechybí. A když chybí soukromí a máte zároveň dobré spolubydlící, vždy máte dveře od vlastního pokoje.

A zároveň nějaká pravidla, ať už napsaná či vyřčená, a která k harmonickému soužití neodmyslitelně patří. V její nové domácnosti se pravidla omezovala na samolepící papírky přilepené na spínačích světla v uvítací hale, která nesla jednoduché poselství s legrační gramatickou hrubkou "ZASNI". Pam, Svenja i Marion občas zpozorovaly na lednici připevněný vytržený list z bloku se vzkazy od Morticii, která se omezila na vycházení z domu jen párkrát do měsíce.

Jedno nepsané nevyřčené pravidlo, které pro sebe ctila samotná Marion, bylo pomáhání s domácími mazlíčky. Ochotně se v nepřítomnosti Svenji starala o Pulivera, jehož tažnou sílu na vycházkách zvládala jen s obtížemi, a v žádném případě mu nedovolila pobíhat venku bez vodítka, i když ji k tomu Svenja sama sváděla. Marion si u Pulivera nedokázala vybudovat autoritu, neb ji nechoval vůči nikomu, ani samotné Svenje. Čičina měla tedy mnohem raději; vždy vycítil, když se Marion vracela domů, a tajně na ni čekal ve výklenku u schodů, odkud ji pozoroval. Když Morticia na konci listopadu odjela na pár dní za prací, poprosila právě Marion, jestli by mohla na Čičina dohlížet. A ten s ní nakonec v Morticiině nepřítomnosti spal v posteli.

Jednoho večera, když se Marion vrátila z návštěvy svého přítele, našla holky sedět na gauči obklopené popsanými a pokreslenými papíry. Obě seděly těsně vedle sebe, cosi čmáraly do bloků a za veselého povídání popíjely víno. Ve chvíli, kdy Marion otevřela dvojité dveře od kuchyně, Svenja odložila veškerou práci a vyběhla k ní, doprovázejíc svůj pozdrav mnohočetnými polibky a přátelskými doteky.

"Ahoj zlato, jak ses měla?"
"Ale nic moc," zamumlala Marion, která ještě stále nepookřála ze sychravého počasí. "Měla jsem nějakej...divnej večer. Já a Nathan jsme se zase celej večer hádali kvůli tomu, jak trávíme společnej čas, a že se mu sem nechce jezdit."
"To je ale pěknej kretén...Ale to nech teď bejt. Oba se vyspíte a pak budete zase v pohodě. Dáš si s náma skleničku?"
"Vlastně jsem si s váma chtěla dát brko, dáte si se mnou? A co to vlastně děláte?"
"Jo, ale musíš to umotat, mně i Pam trvá celou věčnost, než se to konečně odpálí," konstatovala Svenja. "Malujeme sketche, chceš se přidat?"
Marion si přisedla k holkám a zachumlala se do hřejivé chlupaté deky. Vzala několik papírů do ruky a chvíli si je mlčky prohlížela. "Ale to jsou graffiti, ne?"
"Jo, totiž...my jsme ti neřekly jednu věc," přispěchala Pam. "Máme svoji crew a sprejujeme."
"To jako myslíte vážně?" vyprskla smíchy Marion. "Vy dvě blondýny? To děláte na legál, ne?"
"Kdepak, legál žádnýho writera nebaví," mrkla na ni spiklenecky Svenja. "My bombíme hlavně panely, ale jinak děláme všechno. Legály jen tak občas pro parádu a trénink, anebo když jdeme ven s klukama z ostatních crew."
"Co znamená panel?" povytáhla nechápavě obočí Marion.
"Vagony, vlaky, metra, nazvi si to jak chceš," usmála se na ni doširoka Svenja. "Pojď, ukážu ti, co děláme." Vytáhla z kapsy mobil a letmo procházela fotografie v galerii.

Marion si prohlížela fotky z jejich výprav po celé Evropě. Zjistila, že nápis Rudes, volně přeložený jako Drzosti nebo Sprostoty, se v Praze objevuje na každém druhém rohu, a přitom o tom doteď neměla ani ponětí.

"Víš, celý kouzlo spočívá v tom, abys byla vidět všude. Často jen tak projíždím tramvají a vybírám místa pro příští piece. Dřív jsem se koukala do mobilu a vnímala okolí jen periferně, ale teď si vybírám v pouličním katalogu a sleduju street art, který se volně přetavuje ve veřejnou galerii, již dokáže vnímat jen nitěrné procento lidí; vetšinou jen naše komunita. Ostatní to sice vnímají jako vandalismus, ale my tomu říkáme značkování."

Marion se s posledním šluknutím čerstvě odpáleného jointa zbystřily smysly a jejich líčení naslouchala v plné pozornosti. Nikdy dříve nemluvila s nikým, kdo sprejoval na zdi a utvářel z toho svůj životní styl. Drtivá většina teenagerů, kteří měli příležitost sáhnout si na canu [čti kenu; výraz pro sprej - pozn. aut.], načmárali v rozjařené náladě na zeď smajlíka nebo podobný nesmysl, nezamýšleje se nad estetikou svého opilecky nadšeného výtvoru. Slova Svenji a Pam však v Marion zanechaly klíčící zárodek zvědavosti a touze po zasvěcení. Uvědomovala si totiž, že od maturity na umělecké střední nenamalovala žádný obraz, a právě zauvažovala nad tím, že inspirace touto formou uměleckého sebevyjádření by ji po všech těch figurínách, zátiší, krajinek a nahých těl obohatilo. Bedlivě naslouchala filozofii a základní teorii a zjistila, že ji to nesmírně bavilo.

"...ale musíš dávat bacha na to, aby tě nikdo nechytil. A když už, tak bez canů! Vždycky měj někoho, kdo ti čekuje, a abys měla rukavice. Jinak ti při případném chycení z nich sejmou otisky a máš malér. Máme spoustu kámošů, který chytli chlupatý několikrát, a teď sedí na rok až na tři ve vězení."
"A chytli někdy vás?" zeptala se Marion.
"Jo," zahihňala se Pam, plácla se do kolen a zakryla si dlaní obličej. "Máme kvůli tomu na rok podmínku."
"Jakto?"
"Byly jsme ožralý a vyfetovaný a měly jsme u sebe náhodou cany. Byli jsme v takové té náladě, kdy nám bylo všechno jedno, a zničehonic nás napadlo, že vysprejujeme chrom na paneláku na sídlišti. Myslely jsme si, že se na nás nikdo nedívá, ale přímo za našimi zády byla za poloprůhlednými skly herna, a přímo odtud na nás někdo zavolal benga. Obklíčilo nás několik aut a my jsme neměly kam zdrhnout, bylo to jak ve filmu," básnila Pam, jako by to byla ta nejvíc vzrušující a nejděsivější vzpomínka zároveň.

Marion měla z toho všeho vyprávění smíšený pocit. Náhle si pod oblakem marihuany uvědomila, že bydlí v domě, kde se v minulosti šoustalo, a nyní se žije vně zákona za takříkajíc slušnou společností. Chvíli se jen nepřítomně dívala na obličeje svých spolubydlících a usoudila, že by ji v běžném životě na ulici nikdy nenapadlo, jaké jsou koníčky těchto dvou atraktivních blondýn, které by se hodily spíše na typicky dívčí záležitosti. Název Rudes jí tak zcela utkvěl v paměti.

"Chceš jít někdy s náma?" zeptala se Svenja.
"Ale jasně, proč ne? Ráda se toho jednou zúčastním a poznám, co to vlastně je. Kolik je v Praze holek, které to dělají?"
"Jen pár, je jich minimum. Většina z nich to dělá jen pro pro to, aby byly zajímavý. Nejdou přes riziko, spíš se jen tahaj s ostatníma writerama, aby se ukázaly."
"Tak příště půjdeš s náma!" přerušila Pam Svenju a vzrušeně zatleskala. "Bude to hrozná prdel. Tři blondýny si navlíknou rukavice a půjdou zmalovat ulici."


Ten večer Marion prvně pocítila, že tohle zvláštní bydlení jí otevírá úplně novou kapitolu. A tenkrát neměla ani ponětí o tom, v jaké knize.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A.O. A.O. | 28. listopadu 2017 v 23:00 | Reagovat

Píšeš fakt úžasně... Jednou to musíš vydat:) Mám tě rad, Kirs..

2 J.R. J.R. | Web | 29. listopadu 2017 v 18:20 | Reagovat

[1]: Souhlasím :)

3 Kirsten Kirsten | 29. listopadu 2017 v 20:10 | Reagovat

[1]: Právě to s každým článkem vydávám! :D Jednou dojde  i naknihu, až budu mít žhavější námět. Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama