Fickenhaus, část pátá

8. prosince 2017 v 1:22 | Kirsten |  Ostatní
Nastal prosinec a s ním první mrazy i první sníh, který nečekaně napadal až po kolena. Marion v práci čelila únavě z nekonečných směn, neb dny se krátily čím dál víc a se venku začalo stmívat už v pět odpoledne. V toto období byla navzdory tomu ve své práci relativně spokojená; nevyžadovala příliš úsilí, nikdo ji moc nekontroloval a Marion měla vždy dvě až tři hodiny denně na surfování po internetu na kase. Většinou si četla informace o přihláškách na univerzitu nebo zabíjela čas nejzbytečnějšími návody a videi na Facebooku, které ji nijak duševně neobohatily, avšak dokonale krátily chvíle nudy.

Bylo pět odpoledne, když do bistra vešly dvě nové zákaznice. Svenja a její mladší sestra Karol.
"Ahoj kočko, jak se máš? Jela jsem okolo, tak jsem si říkala, že se u tebe stavím pro jídlo k večeři, než zase odjedu řešit záležitosti," prohlásila důležitě, ale nanejvýš přátelsky Svenja, která si právě odložila na pult zimní čepici a usmála se na ni od ucha k uchu. "To je ale zima,co?"
"Dík, je super, žes přišla," oplatila jí široký úsměv Marion. "Dáš si něco? Dám ti padesát procent slevu."
"Jojo...jé, ty jsi hodná. Co mi doporučíš?"
"Dej si Pad Thai, Udon, rýži s lososem nebo Pho," zarecitovala Marion. "Bejt tebou si ale dám nějaký sushi, můžeš si toho vzít v podstatě kolik chceš."

Svenje se rozzářily oči a objednala si pro sebe a sestru rýžové nudle s kuřecím masem a oříšky a na baru si vyzvedla krabičku čerstvého sushi. Marion si s nimi současně u kuchařů objednala jídlo podle jejich fantazie, aby si společně s holkami při hluché hodince vychutnala večeři. Celou dobu si s nimi povídala o zážitcích z předešlých několika dní, kdy se doma se Svenjou jen míjely, a náramně si užívaly společně strávený čas jako dlouholeté kamarádky.

"Uvidíme se doma večer?" zeptala se Marion, když sklízela ze stolu nádobí, zatímco si slečny zapínaly bundy.
"Asi ne. Sice teď jedu na otočku domů, ale pak zase razím do centra s kámošema malovat a vrátím se docela pozdě. Až tak kolem půlnoci," pokrčila omluvně rameny Svenja a vtiskla jí na tvář mlaskavou pusu.

"To nevadí, tak se kdyžtak uvidíme zítra." Marion vyprovodila holky ven z bistra a vřele jim zamávala na cestu s hřejivým pocitem obohacenosti přátelstvím na duši.

V půl desáté večer, když zavřela kasu a po dvanácti a půl hodinách opustila bistro, si šla Marion znovu pro několik lahví piva do obchodního centra. Sice už uběhlo několik týdnů od první nezbytné procházky hřbitovem, ale Marion v sobě stále nemohla najít tu odvahu, jak statečně zdolat stezku mrtvých bez otupělých smyslů. Během patnácti minut jízdy tramvají do sebe vyklopila dvě lahve piva a sklo nechala na lavičce na zastávce bezdomovcům, kde vystupovala. Před bránou střeženou kamennými sochami vylovila v kabelce krabičku cigaret, zapálila si a pustila si do sluchátek tu nejveselejší písničku, kterou v rychlosti vylovila v playlistu. Jen v takovém rozpoložení byla schopná kráčet křížem krážem místem posledního odpočinku, kde měla před dvěma lety pohřební obřad její kamarádka.

Když Marion dorazila domů, řítila se proti ní z druhého patra jedna ze spolubydlících.




"Hele Marion, jako já nechci bejt hnusná, ale tady jsou zatraceně nějaký pravidla!!!" zasyšela na ni jedovatě ze schodů Morticia, která se právě vrátila z několikadenní "služební" cesty.
"Co se děje?" zarazila se Marion, opřela se pravou rukou o botník a levou rozepínala zip na kozačkách.
"Jako nezlob se, ale nemůžeš nechat barák odemčenej, když tady nikdo neni! Všude bylo ještě ke všemu rozcvícený světlo! Tady dole, v mezipatře a na chodbě!!! Nikdy nevíš, kdy nás tady můžou vykrást! A já rozhodně nehodlám přijít o svoje věci!"

"Morticio, ale já jsem byla celej den v práci," hájila se Marion a položila si ochranitelsky ruku na srdce. "Od devíti až doteď, a to jsem ráno na mou duši zamkla."
"A kdo to teda byl?!" vřískla na ni Morticia, vzteky celá bez sebe.
"Já nevím, ale stavila se u mně v práci Svenja, a ta říkala, že se doma staví na otočku."
"No to si ze mě dělá prdel, fakt!!!" spráskla ruce, otočila se bez dalších zbytečných slov a dupala po schodech nahoru, kde za sebou vší silou bouchla dveřmi.

Marion, mírně pobavená vzteklým projevem své spolubydlící, se nevzrušeně odebrala nahoru do pokoje, kde si v poklidu na posteli ubalila jointa, otevřela chlazené pivo a začala psát článek na blog. Dvě hodiny se soustředila jen na psaní, dokud nezjistila, že jí došlo palivo. A tak odložila počítač na noční stolek a sestoupila dolů do prvního patra pro další lahev piva.
V kuchyni našla po celé místnosti rozhrabanou igelitku s odpadky od Pulivera a Svenju, jež seděla na gauči soustředíc se na displej svého mobilu. Ani si nevšimla, že Marion vešla do kuchyně, a ta ji ani nemínila rušit.

V tu samou chvíli, kdy Marion otevřela lednici, zezdola po schodech v bojové náladě kráčela v pyžamu oděná Morticia.

"Ty kundo!" zařvala na Svenju a práskla dveřmi od kuchyně. "Už toho mám vážně dost, nerespektuješ vůbec žádná pravidla! Vůbec se s tebou nedá žít, je ti všechno u prdele! Mohli nás dneska vykrást, protože jsi nechala otevřený dveře a rozsvícený světla v celým baráku, když tady nikdo nebyl! A teď si sem přijdeš a uděláš to zase!!! Za tři měsíce nám přijde vyúčtování za vodu a energii, a já to pak vážně nechci platit!"
"A co jako?" pozdvihla obočí Svenja. Poslala jí provokativní úsměv a pokrčila rameny. "Nikdo nás přece nevykradl, ne? Tak se uklidni."
"No asi nic, ty krávo!? Všechny tu máme v baráku svoje cenné věci a tvůj pes se radši pochčije pod schodama, než aby hlídal! Podívej se, co tady máme zase za bordel!" ukázala na rozhrabané odpadky. "Nikoho z vás tu ani nenapadne vynýst koš, a když se k nim dostane Puliver - a to jsem říkala tisíckrát, aby se nepouštěl do kuchyně - tak je celý rozhrabe, a mě fakt nebaví to uklízet! Nikdo tady celý dny není, a já to vážně nehodlám dělat! A už vůbec ne to celej den přehlížet! Mám tě přetáhnout teleskopem, abys to konečně pochopila?!" zaútočila na ni Morticia, bílá vzteky z laxního přístupu Svenji, která se s výsměchem bavila nad jejím divadýlkem. I sama Marion vzhledem k Morticiině slovníku shledala tuto hádku za trapnou a ponižující, a proto stála mlčky v rohu kuchyně a pozorovala tuto podívanou z povzdálí.
"Ještě mi vyhrožuj teleskopem, ty krávo!" zaječela na ni Svenja a jako odpovědi se dočkala hlasitého bouchnutí dveří, po kterém zbylo jen hrobové ticho, které prolomila až Svenja. Marion se jen tiše chichotala, naprosto zaskočená.
"Buď v pohodě, je zase sjetá," vysvětlila Svenja a mávla rukou. "Došel jí perník a má málo pozornosti, proto si hledá nějakýho panáka, do kterýho by si mohla kopnout." A vyprskla smíchy. "Ne vážně, tohle je u ní úplně normální, nevšímej si toho. Brzy takhle začne řvát i na tebe."

Marion však v tuto chvíli cítila, že je nad věcí sporu obou dívek, a sebevědomě vykročila nahoru po schodech k pokoji Morticii, aby ji familiérně uklidnila. Dole v kuchyni Svenju přesvědčila, že je na její straně, i když věděla, že pravda byla někde uprostřed. Morticia skutečně nepůsobila střízlivě a způsob jejího výstupu její pravdu značně sabotoval. Na druhou stranu se mile nezachovala ani Svenja, avšak Marion měla mnohem radši Svenju, a proto se rozhodla ji podpořit a urovnat její spory s vytočenou Morticiou.

"Ahoj," zaklepala zprvu nesměle na její dveře. "Jen jsem ti chtěla říct, abys s tím byla v pohodě. Vždyť se nic nestalo, nikdo nás nevykradl, ne? Ani si nedokážu představit, že by si na to někdo v téhle čtvrti troufnul."

"Tobě to vážně přijde k smíchu? Možná pro tentokrát ne! Ale upřímně - já tu spím nahoře v pokoji a slyším, co se kolem děje. A už dvakrát jsem před naším domem viděla podezřelý auto, který stálo v naší ulici, mělo zapnutý motor a někdo nás pozoroval. Možná nevíš, že maj holky podmínku kvůli tomu svýmu sprejerství, nebo jak to nazývaj. A ani nechci vědět, kdo a proč tady byl, ale necejtím se tady bezpečně! Celý dny jsem v baráku sama doma, zatímco vy jste pořád někde pryč. A nechci si představit situaci, kdy sem naběhne komando magorů a budou chtít bůhvíco. Jak se mám sama ubránit?"
"V tom máš naprostou pravdu," uznala Marion se vztyčenou dlaní, kterou jí dávala najevo svůj ústupek. "Jen si myslím, že vyhrožovat někomu teleskopem je dětinský. Mohla jsi to vyřešit v klidu."
"To si říkáš teď," zabručela Morticia. "Sama poznáš, jaký je bydlení se Svenjou. Domlouvala jsem jí stokrát, aby dodržovala aspoň těch pár základních pravidel. Hlavně ohledně Pulivera! Nechápu, k čemu toho psa má, když ho není schopná venčit! Každej třetí den se posere v baráku a neuklidí to, dokud jí sama neřeknu. A nikdo tu kromě mě nevynáší odpadky, mě to už vážně nudí."
"Tak víš co? Já s nimi půjdu. A chápu, proč jsi rozzlobená, naprosto s tebou souhlasím. Ale pořád si myslím, že se nestalo nic tak strašnýho, kvůli čemu bys měla někomu vyhrožovat zbitím."
"Já vím, že jsem to přehnala, Marion," omluvila se náhle Morticia. "Ale vážně už toho mám dost."

Marion se vmžiku přesvědčila, že Morticia skutečně není střízlivá, ale ani ne v podnapilém stavu. Nestrpěla však ve svém novém domově žádné hádky, a tak řádně popřála Morticii dobrou noc a vyrazila znovu do kuchyně posbírat odpadky do igelitek a vynesla je ven do popelnice před dům, zatímco Svenja se zamkla ve svém pokoji.

Když se však znovu vracela zadním vchodem domů, zpozorovala ve sněhu stopy kočičích tlapek, které mizely daleko v sousedovic zahradě.

Proboha, vydechla Marion. Čičin utekl! Proklouznul dveřmi, když jsem vynášela odpadky. Myslela jsem si, že je v jejím pokoji! Marion okamžitě zrudly tváře strachem, udusala sníh z pantoflí do rohožky a běžela nahoru k pokoji Morticii bez jediného tušení, jak vysvětlí situaci.

"Morticio, myslím, že Čičin není v domě," špitla do škvíry pootevřených dveří a s napůl vystrašeným a napůl ustaraným výrazem pohlédla na Morticiu, která ležela na matraci a sledovala obrazovku monitoru.
"No to si děláš ze mě prdel," posadila se zpříma. "Tohle už vážně nemůže bejt pravda!" zavzlykala do ticha osvětleného vonnými svíčkami. "Tys ho vypustila ven?"
"Ne, já jsem...asi mi proklouznul dveřmi, když jsem šla ven s odpadky."

Morticia se znovu svalila na postel a začala naříkat, že horší den už dlouho nezažila.

"Čičin má zákaz chodit ven. Vždycky se ztratí na několik dní a vrátí se domů v polomrtvým stavu, celej od krve ze rvačky z nějakým kocourem ze sousedství. A teď venku už dva dny v kuse sněží, tentokrát se už vůbec nemusí vrátit," zabořila obličej do dlaní a začala hlasitě plakat.

Marion neměla tušení, co jí na to říct, a ani nevěděla, proč jí to vlastně řekla. Ale pořád měla v krvi promile ze čtyř piv, které jí dodávaly kuráž k tomu, aby zachránila situaci. "Najdu ho."

A zabouchla dveřmi.

Nejdříve se vydala po stopám zasněženou zahradou. Nohy se jí nořily do sněhu až ke kolenům a smršť ledových vloček se jí lepila na tvář a na vlasy. Studený vítr ji zároveň štípal do tváře a značně zpomaloval její krok kupředu.

"Čičine! Čičine!" Volala do všech stran, avšak sněhobílá peřina blýskající se pod zežloutlými světly lamp její hlas naskrz pohltila. Marion tak slyšela jen křupání pod svýma botama a stěží viděla na dva metry. "Čičine, vrať se! No tak, Čičine!"

Po patnácti minutách hledání kocoura Marion svoji výpravu vzdala. Její svědomí, otupělá mysl a krátká paměť, které Marion neduvěřovala, v ní vyvolaly pocit lítosti, kterou náhle ucítila k Morticii, ať už stála na kterékoli straně. Odevzdaně se tedy na konci ulice otočila zpátky domů, připravujíc si cestou vhodnou polopravdivou řeč, kterou by utěšila svoji spolubydlící. Nehledě na to, že si byla víc jak z poloviny jistá, že útěk mazlivého kocoura byla její chyba.

Znovu se v poslední naději však vydala k zadnímu vchodu zahrady, odkud vedly stopy úprku, a ke svému nadšení uslyšela u okna mňoukat naříkající hlásek, který si přál zpátky do tepla. Čičin se krčil pod výklenkem u garážového okna a klepal se zimou.

Marion k němu spěšně vyběhla a popadla ho kolem pasu, aby neměl šanci utéct. Rázně za nimi zavřela dveře a oklepala ze sebe veškerý sníh, který přilnul k jejímu tělu.

"Tak tohle bylo naposled, co tě lovím ve sněhu, kamaráde!" zasyčela na Čičina Marion, který ze sebe rovněž na rohožce odklepával sníh. Ze vší slušnosti, až lidského vychování, si olízal sníh a štěrk z tlapek a suverénně se odebral po schodech nahoru k pokoji paničky, jako by se jeho tajná výprava nikdy neuskutečnila.

Marion tak spadl kámen ze srdce. A její žaludek se naproti tomu ozval s požadavkem, že potřebuje na uklidnění další pivo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laura Laura | 9. prosince 2017 v 0:20 | Reagovat

Muselo to být úžasný bydlení😍 jen tak dál 😉

2 Unknow Unknow | 9. prosince 2017 v 13:38 | Reagovat

šílenej kýč.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama