Fickenhaus, část sedmá

8. dubna 2018 v 1:51 | Kirsten
Uběhlo několik dní a Marion fungovala v režimu autopilota. Po práci neměla sebemenší tušení, co celý den vlastně dělala. Většinu času proseděla na termoboxu za prodejním pultem a sjížděla na mobilu facebook, a protože to vůbec nikomu nevadilo, nerušeně to dělala dál.

Už několik dní se pořádně nenajedla. Všechny ty exotické vůně z kuchyně, která připravovala japonská, thajská, indická a vietnamská jídla, jí najednou připadaly odporné. Otráveně lepila půlku rána etikety na krabičky s jídlem, rovnala je do vitríny a pak dvě hodiny během oběda obsluhovala neubývající frontu hladových lidí z přilehlých kanceláří. Pracovala na baru buď s Danielou anebo Dušanem, kteří měli směnu do tří do odpoledne.

Byl to stres a zároveň nuda, každý den stejně opakující se proces, při kterém se měnili jen lidé. Když k ní ale přišli na oběd Ondřej Brzobohatý a Taťána Kuchařová, dokázalo jí to zlepšit a zároveň totálně zkurvit den.

Když se na Marion Taťána zdvořile, ale zároveň chladně usmála, najednou se sama za sebe zastyděla. Že dělá tady a že je vlastně nikdo. Zatímco Taťána v osmnácti letech dobyla svět modelingu a od té doby žije život, jaký by si přála i ona, Marion ve svých dvaceti stála za pokladnou bistra a neuplatnila se nikde. Strašně najednou zatoužila po jejím životě, i když by si ho přetvořila podle jejího specifického já.

Rychle jí zabalila sushi, nesměle a s pokorou jí popřála hezký den a potom zase chvíli hloubala nad štěstím. Kromě toho, že reálně uvažovala o rozchodu s přítelem, přemýšlela taky nad tím, co by dělala, kdyby se to opravdu stalo. Představovala si v hlavě různé scénáře a zasnila se nad tím, jak z plných plic nabere nový dech a začne psát blog. Bude se spolubydlícími chodit malovat na zdi a seznámí se s každým, kdo jí přijde do cesty. Přála si hlavně to, aby byla znovu k okolí přátelská a a jednoduše v pohodě, a aby už neřešila ty luxusně stupidní problémy, které by ihned bez přemýšlení smetla ze stolu, kdyby k tomu dostala příležitost.

Po barvení fiktivní a eventuelně příliš růžové budoucnosti se také dokázala znovu snést na zem. Ptala se sebe, jak se bude cítit, až se s ním rozejde a děsila obou možností. A to úlevy i trápení úplně nastejno.

V hlavě si psala seznam důvodů, které nejdříve chtěla uvést do srozumitelné podoby, než mu je poví. Počítala i s tím, jak na ně bude její přítel reagovat, a bohužel také počítala s vlastním selháním. Pět let bylo přece jenom pět let a ona mimo jiné vědomě čelila i faktu, že ho stále ještě miluje, přesto, že už s ním už nemůže být.

Vzpomněla si, jak se s ním naposledy rozešla na přelomu září a října, těsně před tím, než se od něj poprvé odstěhovala. V zoufalství mu vpálila do očí, že se s ním rozchází, a že si sbalí věcí a pojede na víkend do Brna s Táňou, jejich společnou kamarádkou. Táňa věděla, že to mezi nimi skřípe a místo chlácholení a utěšování ji pozvala na párty na opačný konec republiky. Na Moravu, kterou si Marion přála znovu navštívit.

"Potřebuju mít od tebe klid, a opovaž se mi zabránit v tom, abych teď jela do Brna!" mířila na něj prstem ve vzteku. "Teď mi řekneš, že chceš, abych se od tebe odstěhovala a já to musím jednoduše vydejchat. Promluvíme si o tom všem, až se vrátím."

"Ale Marion, to přece nejde, prosím tě, neopouštěj mě," žadonil po hodině, co do něj Marion soustavně sypala všechno, co měla na srdci. Tentokrát to zašlo opravdu daleko. Marion stála uvězněná v rohu a chtěla odejít pryč z bytu si jít provětrat hlavu, zatímco její přítel v návalu zoufalství klečel na kolenou a tvrdil, že se změní. Chlácholil ji všelijakými nesmysly a střídavě jí vyčítal její přístup a chování, dohánějíc ji přitom k šílenství.

Ale Marion se nenechala odradit a nakonec v pátek jela. Táňa do Brna dorazila brzy odpoledne a procházela se po městě s dvěma místními kamarády, zatímco Marion byla do devíti do večera v práci. Brzy po půl desáté hodila do trezoru obálku s denní tržbou a celá natěšená vyběhla z práce pryč směrem na autobusové nádraží. Cestou si koupila lahev vína, aby se s Táňou potkala při stejné hladince a nemusela ji uprostřed večera dohánět. V autobuse pak vypila sotva půlku a dolehla na ni únava z celého předchozího dne, a tak skoro celou cestu prospala.

Přijela do Brna v jednu ráno.




Vystoupila na nádraží, kde nebyla ani noha. Venku byla černočerná tma a první podzimní chlad, a Marion neměla tušení, kudy má jít. Řídila se jen podle zmateně napsaných instrukcí od Táni, které jí poslala na messengeru. Marion tedy vykročila směrem k druhému nádraží a jen doufala, že jde správnou cestou.

Když sešla točitý most spojující obě nádraží, prošla kolem ní partička tří kluků. Měli docela upito a Marion se při míjení s nimi třásla strachy. Kdyby se něco stalo, v okolí v tuhle chvíli nebyl nikdo, kdo by mohl být svědkem. Když konečně seběhla dolů, všimla si, že pod mostem svítí plápolající oranžové světlo.

"Panebože, do prdele, tady snad hoří," procedila Marion skrz zuby a ještě víc zrychlila krok.

Celá napjatá se podívala pod most a uviděla, že pod ním hoří desítky svíček postavených do tvaru kříže.

"No tak jestli to Brno přežiju, tak to bude docela síla. To ať je pánbůh se mnou."

Na druhém nádraží jí před nosem ujel poslední bus. To už si Marion říkala, že je špatné znamení. Nervózně vytáčela číslo Táni, aby ji nasměrovala do klubu a bylo to tak daleko, že si Marion musela vzít předraženého taxíka.

I přesto, že Brno bylo civilizované a druhé největší město republiky, nemohla se ubránit povrchním stereotypům z Prahy a představovala si, že klub, do kterého míří, se nachází v odlehlé periferii města. To, co ale pak spatřila, když taíkem přijížděla na místo setkání, jí naprosto vyrazilo dech.

Klub z vnější strany vypadal jako obří svítivá koule. U vchodu postávalo několik desítek hloučků lidí a Táňa byla naštěstí mezi nimi. A tak začala ta nejlepší párty za dlouhou dobu, jakou si Marion pamatovala.

Nechala za sebou v okamžiku všechno, co se dělo v Praze. S Táňou strávila několik hodin povídáním si a kouřením na nejvyšším balkoně, odkud byl mimořádný výhled na pódium, kde hrál drum n bass zatraceně dobrý DJ. Pak se seznámila i s místními kamarády Táni, kteří byli dva naprosto skvěle naladění kluci a společně protančili celou noc až do rána. Pak se všichni odebrali na studentské koleje jednoho z nich a celou noc i následující dva dny prožili naprosto dokonalý víkend.

Venku bylo krásné slunečné počasí a kluci holkám ukazovali ty nejzajímavější kouty města. Odpoledne je vzali na procházku centrem a společně si prohlíželi památky a domy. Navštívili i kostel, kde si věřící Táňa chvíli povídala s knězem, zatímco Marion s klukama stáli venku a zezdola obdivovali bronzovou jezdeckou sochu s Markrabětem Joštem. Luděk vzal Marion za ruku a postavil ji přímo pod břicho koně a vzval ji, aby se podívala nahoru.

Hlava oře z tohoto úhlu vypadala zezdola jako pořádně velký penis.

To Brno je fakt zvláštní, pomyslela si s úsměvem Marion. Vládne tu úplně jiná atmosféra, a kam se člověk podívá, všude kolem sebe v ulicích sofistikovaně skrývají penisy, a vzpomněla si přitom i na ztopořený orloj na hlavním náměstí.

Odpoledne si sedli před osvětlenou fontánu a navzájem si na sebe nalepovali dočasná tetování, která měla design podle poslední módy a vypadala na těle skvěle. Večer pak Táňa s Marion dostaly chuť po sobě ve městě zanechat nějaký odkaz a když jim kluci navrhli, že společně můžou jít sprejovat na legál, ihned se společně odebrali zpátky na koleje pro barvy a Marion si tehdy poprvé v životě zkusila, jaké to je držet v ruce sprej.

Vybrali si na internetu legál na tramvajové zastávce u židovského hřbitova, a rovnou tam zajeli. Chvíli spolu postávali v hloučku a bavili se o tom, co má kdo v plánu namalovat, než se od nich Táňa odpojila jako první a s nadšením se na zeď jednoduše pěkně podepsala.

Marion se chvíli dívala na prázdné místo na zdi a horlivě přemýšlela nad tím, co by Brnu chtěla říct. A pak si vybavila všechno, co za posledních dvacet čtyř hodin zažila a shrnula to do jednoduchého sloganu, který o několik minut později přes celou tramvajovou zastávku rudou barvou vykřikoval:

PRAHU NEPOCHOPÍŠ, ALE BRNO MILUJEŠ!

Když se pak další den opět probudila z kómatu vedle Táni a dvou kluků na jedné posteli na studentské koleji, smutně si uvědomila, že tahle malá dovolená se už blíží ke konci. Měla za sebou víkend plný pohody a vůbec se jí nechtělo jet zpátky domů.

"Tak co, Marion, jak se ti tu v Brně líbilo?" zeptala se jí Táňa na sluncem vyhřátém kopci, kam si ještě všichni společně sedli na poslední hodinu před tím, než jim jel bus zpátky do Prahy. "Odpočinula sis?"

Marion jen seděla s tváří natočenou ke slunci a blaženě se usmívala, poslouchajíc klidný house znějící z minirepráků.

"No to si piš, že jo," odpověděla nakonec. "Ani nevíš, jak se mi tady po tom všem ulevilo. Ten binec doma mi už opravdu bere poslední zbytky síly," promnula si náhle unavené oči a uviděla před sebou tisíce hvězdiček.
"Hele, já si myslím, že vím, jak ti asi je. On se taky v poslední době chová jako hovado a nedivím se, že ho máš plný zuby. Proto jsem tě sem taky vzala na víkend, abys ochutnala, jak chutná svoboda," Táňa do ní dloubla loktem a Marion neušlo, jaký měla při tom záhadný úsměv ve tváři. Měla takový příjemně neohrabaný selský rozum a věděla, co dělá. Táňa jí nenuceně pověděla svůj nezávislý pohled na celou situaci a nakonec ji poplácala po rameni s konjšivými slovy, že ji podpoří, ať se rozhodne jakkoli. A v tu chvíli Marion nevěděla už vůbec nic.

Tak mám se s ním rozejít nebo ne?

Když se ale znovu vrátila do Prahy, Marion svůj zmatek uzavřela do krabice a dívala se do ní jen v naprostém soukromí. Pořád ještě na začátku října doufala, že se jejich vztah ještě spraví, když se budou chtít snažit oba dva.

Jenže v realitě to fungovalo úplně naopak. Marion mu neustále dokola vysvětlovala, co dělá špatně, a on jí na oplátku dělal to samé. Oba od sebe navzájem očekávali, že se ten druhý začne měnit jako první, aby dostali impuls k tomu změnit sebe. Jenže během dalších dvou měsíců si už tak hrozně lezli vším na nervy, že nebylo překvapením, jak to nakonec skončilo.

"Tak co, s kolika chlapy ses tam v tom Brně za ten víkend vychrápala?"
"Seš fakt trapnej," hleděla na něj užasle a kroutila při tom nevěřícně hlavou.



Na konci listopadu se Marion po práci opt vydala ke svému příteli. Tehdy už měla jakš takš srovnané myšlenky a chystala se jít opatrně na věc. Celou cestu metrem proseděla v křeči, byla celá napjatá a snažila se dopředu uklidnit a ujasnit si, co a jak mu řekne, aby to proběhlo co možná nejjemněji a bez bolesti.

V to mimochodem doufá na světě úplně každej, než se s někým hodlá rozejít. A taky se to bez bolesti nikdy neobejde.

Když konečně vešla do bytu jeho rodičů a otevřela dveře od jeho pokoje, spatřila ho sedět na židli jen v trenkách. Cosi hledal na počítači a velice se na to soustředil. Od jejího příchodu ji však přátelsky pozdravil a Marion neuniklo, že je po dlouhé době v dobré náladě.

"Tak jsem si to tedy vypočítal, hele," řekl jí nadšeně. "Když budu chodit tenhle měsíc na noční, tak si vydělám tolik peněz, že ani nebudu vědět, co s nima! Přemejšlel jsem i o tom, že bychom třeba jeli někam na dovolenou," zazubil se na ni.
Marion se nejistě usmála.
"Nojo, ale co pak? Myslíš, že měsíc to ještě mezi námi vydrží?"
"A proč by nemělo?"
"Já popravdě nevím, brouku..."uhnula pohledem na stranu a zkřížila ruce. Vyhledala volné místo na sezení a konečně se po dlouhém dni posadila.
"To snad nemyslíš vážně?!" vyjekl na ni.
"Já jsem fakt nešťastná. Už to dál nejde, je mi to líto..."
"Ale proč, lásko, proč?" vystřelil ze židle a posadil se na zem naproti ní.
"Byli bychom oba pěkní idioti, kdybychom si neuvědomovali realitu a dál předstírali, že je všechno v pohodě. Je to prostě fakt na prd," zlomil se jí hlas a bylo jí těžko u srdce.

Teď. Teď mu to řekne.

On jen tiše seděl naproti ní a v hlavě začínal tušit, kam tenhle rozhovor míří.
"Chceš mi říct, že bys to po pěti letech jen tak zahodila? Tohle všechno, co jsme budovali? Co jsem JÁ budoval? Já jsem takovej kretén, takovej kretén," kroutil nevěřícně hlavou a pak se musel opřít. Byl úplně v šoku.
"Proč bys byl kretén? Vždyť je chyba na obou stranách, ne jenom na tvojí," vyjasňovala mu situaci.
"Takže ty mě prostě chceš opustit...já jsem věděl, že k tomu jednou dojde. Celejch těch pět let jsi mě několikrát od sebe odstrkovala a já jsem za tebou vždycky přilezl a zachránil to. A tobě to nikdy za to nestálo. Nikdy jsem pro tebe nebyl na prvním místě."

Marion se zarazila a vůbec nevěděla, co na to říct. Ale jeho zdánlivě v klidu vyřčených slovech byl nádech pasivní agresivity a vztahovačnosti a to se jí vůbec nelíbilo.

"Nejsi jedinej, kdo se snažil vztah zachraňovat. Byla jsem tolikrát v situaci, kdy jsem musela zatnout pěsti a jít dál. Stála jsem za tvými zády a nenechala jsem nikoho, aby nás rozdělil. Ani svojí vlastní matku, od který jsem kvůli tomu taky mimochodem zdrhla, abych jí dokázala, že máš pro mě cenu. I já jsem si s tebou prošla peklem, kterýmu jsem musela zabouchnout dveře, abych si k tobě znovu našla cestu. Třeba po tom, co jsi mi minulej rok dal pěstí a zlomil mi nos."

To byla od Marion podpásovka. Kdykoli tuto nešťastnou událost zmínila, hodila do pole svoji poslední figurku a její přítel jí na to neměl co říct. Ještě pořád se styděl za to, že se tenkrát neovládl a praštil ji tak nešikovně, že kvůli tomu museli jet na pohotovost. Marion ho ovšem uděřila do obličeje jako první.

"Kolikrát se ti za to mám ještě omlouvat?" zeptal se jí vztekle. "Myslím, že jsem se snažil ze všech sil, abychom to překonali..."
"Já si ale nemůžu pomoct a jsem přesvědčená, že k tomu nikdy nedošlo. Od té doby jsme oba dva neustále na sebe jen vzteklí a navájem si citově ubližujeme. A ze všeho nejhorší je to, že se v tom nevědomky ještě předháníme. Ty jsi mě poslal pryč z tvého domu a mám dojem, že původní plán se sblížit jaksi zklamal. Vždyť se na to podívej...sedíme skoro každej večer u televize, hulíme a já se pak v půl dvanácté seberu a odjedu domů na barák za holkama. Navíc ty máš tuhle práci a my si prostě...už nějak nemáme co říct."

Marion právě vyřknula hlavní podstatu rozhovoru a hrozně se jí ulevilo.

"Jak nemáme co říct? Pořád si máme co říct, když se nehádáme," oponoval.
"Jenže my se hádáme fakt furt."
"Třeba kdybys nebyla tak umanutá, věčně nepříjemná a nestěžovala sis, všechno by bylo fajn. Jenže tobě nic není dobrý."
"Jak já si stěžovala? Pro matku boží, ty fakt nevidíš, že mám s tímhle vztahem tak velkej problém? Snažím se ti dát všemi možnými způsoby najevo, že z mojí strany to už prostě nefunguje! A přitom si nemůžu pomoct přestat o tom s tebou mluvit, jenže ty seš takovej ignorant, že to obrátíš proti mně a nakonec mi vrtáš do hlavy tak dlouho, dokud se mi celé od slz ze zoufalství nechce začít spát, a ty mě spát ani nenecháš, dokud si "o tom dostatečně nepromluvíme"!
"A co jinýho s tebou mám dělat, když se vždycky uprostřed hádky sebereš a zdrhneš někam do řiti, a já jsem pak ten idiot, kterej na tebe čeká doma? Třeba do Brna, hm?"
"Protože už toho mám po nějaký době zkrátka dost a potřebuju od tebe na chvíli pryč!!!" zaječela na něj.
"Víš, proč ti vrtám do hlavy? Protože zase nechápeš věci, který zase vadí mně! Nikdy nic nedodržíš, lžeš mi v úplných maličkostech a není na tebe žádnej spoleh! Vždycky jsem u tebe na druhým místě."
"To není přece pravda! Jsem tu pro tebe každou chvíli, nechodím skoro ani ven s kamarády a trávím čas hlavně s tebou. Jako celých posledních pět let, prostě nemám svoji volnost! Vždyť jsem první rok ani nemohla jít s nikým ven, jak jsi na všechny žárlil! A nakonec mi z kamarádů nezbyl vůbec nikdo, protože moje kamarády jsi nikdy neměl rád."
"Protože se bavíš s naprostejma idiotama, který tě buď chtěj nebo jsou narušený," zabodl jí nůž do srdce.
"A to je přesně to, o čem mluvím! To asi já nejsem dobrá pro tebe, když z tvýho pohledu všechno a všichni kolem mně nestojí za nic!" Marion se v tuhle chvíli třásla v agónii. Mluvila na něj tak nahlas, že to stoprocentně museli slyšet jeho rodiče ve vedlejších pokojích a ronila při tom horké slzy o velikosti hrachu.
Chvíli si ještě předhazovali mezi sebou horký brambor plný jedu a když už toho bylo na Marion přespříliš, schoulela se do klubíčka a nešťastně brečela do polštáře. Pokoj kolem nich byl v tu chvíli tak stísněný, že její přítel nevěděl, co má dělat. Na chvíli zmlknul, zapálil si cigaretu a nepřítomně civěl na plakát jednoho z obrazů Salvadora Dalího na protější limetkově zelené zdi.
Marion se po chvíli uklidnila a když při popotahování uslyšela, jak potichu vydechuje obláčky kouře, dostala také chuť na cigaretu a posadila se na židli vedle něj. Zapálila si a chvíli nepřítomně civěla na televizní obrazovku, kde zase běželi Simpsonovi.

Seděli zticha asi pět minut.

"Hele, já už nevím, co mám k tomu víc říct," přerušila poválečné mlčení Marion.
"Já jsem si prostě myslel, že to půjde dát znovu dohromady. Před několika týdny jsme měli páté výročí a oslavili jsme to v Havířově na hotelu s vířivkou. Během těch pěti let jsi mě chtěla už několikrát opustit a já jsem ti to nikdy nedovolil, protože jsem o ten vztah pořád jen bojoval, a já už nemám sílu na to vti donekonečna dokazovat, že tě miluju..."
"Ale ty víš, že milovat není všechno."
"Jo, tohle vždycky říkáš. Já vím, že milovat není všechno, ale někdy to je to jediný, co máš. A já mám tebe."

Marion se soustředila na svůj dech a dlouhou chvíli jí trvalo než pochopila, co to vlastně řekl. Všechna slova jí zplývala dohromady a byla příšerně unavená. Jen cosi zamumlala na souhlas a zavřela oči.
"Na," podal jí čerstvě odpáleného jointa. "Myslím, že teď už jsme vyvztekaný a můžeme se zase znovu bavit normálně."
Marion pohlédla na hořící špičku cigarety a po chvíli si ji od ni bezmyšlenkovitě vzala. Několikrát si potáhla z plných plic klidným hlasem se mu přiznala, že to sem tam trochu přehnala.

Bavili se pak spolu ještě půl hodiny, než si Marion uvědomila, že jí právě ujel poslední bus domů.
"Nechceš tu dneska zůstat přes noc?"
"Já musím zítra ráno od devíti do práce a všechny věci mám doma."
"Tak já ti nařídím budíka a vypravíš se domů ráno."

Po chvíli přemlouvání se nakonec podrobila a když spolu o půl třetí ráno leželi na palandě, Marion byla ještě pořád pod vlivem marihuany, předstírala spánek a v soukromí přemýšlela nad tím, co se to zase stalo. Pak otevřela svoji tajnou krabici a znovu uvažovala o štěstí.

Třeba je nám souzeno zůstat spolu, přece jenom jsme spolu prožili dlouhých pět let. Potkalo nás během té doby hodně špatného, ale i toho dobrého, na které ráda vzpomínám. Nesčetněkrát jsem s ním zažila poprvé, a to někdy i takové, které bych si neuměla představit s nikým jiným. První láska, první vztah, stanování, dovolená, první společné bydlení...Chodili jsme spolu jako děti do školy a jako dospělí jsme ve stejnou dobu i maturovali. Známe se od našich sedmi let a osud nás z nějakého důvodu spletl dohromady o osm let později za mimořádně záhadných a do očí bijících okolností. Za poslední dva roky mi nahradil rodinu, když jsem utekla od mámy a on mě přitom u sebe nechal bydlet a pomáhal mi. Ale je to vážně to, co chci? Leží teď vedle mě a spokojeně oddechuje, vím, že už spí... A já tu ležím vedle něj a mám znovu výčitky svědomí, že jsem ublížila mému nejbližšímu člověku, kterému tolik dlužím, a že jsem se s ním přesto nedokázala definitivně rozejít. Asi jsem na to příliš slabá...

A pak konečně usnula.

Další dny probíhaly v postapokalyptické náladě. Marion byla čím dál tím víc odtažitější a její přítel to na ní zpozoroval. Už i ona přestala projevovat zájem o sex a kdykoli mohla, chtěla trávit víc času se svými spolubydlícími a čím dál tím častěji jezdila po práci rovnou domů a povídala si u sklenky se Svenjou a Pam až do rána.

Jednoho večera měla Marion mimořádnou náladu se holkám svěřit, co ji trápí.

"Když já prostě nevím, jestli to chci," bědovala po třech sklenicích a Pam ji přikryla dekou a při tom ji konejšivě objala.
Svenja seděla naproti ní a zničehonic začala mluvit hlasem o oktávu níž a soucitně se jí dívala do očí.
"Hele Marion," začala pomalu. "Já jsem čtyři roky chodila s Kubou. Taky od svých patnácti. A byl to pro mě taky nejlepší kámoš, brácha a první láska zároveň. Jenže v jednu chvíli, kdy nám to už dlouho neklapalo, jsem si uvědomila, že jsem ještě hodně mladá na to, abych se rozhodovala, s kým prožiju celý svůj život. Pár měsíců před tím, než jsme se rozešli, jsme si pořídila Pulivera a oba jsme doufali, že nás to zase stmelí dohromady. Jenže pes je jako dítě a vyžaduje pozornost...a i když ho máš a sebevíc ho miluješ, nedokáže stát v propasti mezi tebou a tvým přítelem jako ochrannej štít vašeho vztahu."
Pam dala Svenje za pravdu, protože si přesně jako včera pamatovala období, kdy se Svenja a Kuba rozcházeli, a byla toho přímým svědkem.
"Musíš ho nechat jít, musíš hlavně sebe nechat jít," domlouvala jí. "Já taky Kubu dodnes miluju, ale už dávno e tak, jako dřív."
Marion kvala skleničkou ze strany na stranu a pozorovala, jak se v ní pohybuje růžové víno.
"Asi máš pravdu," špitla nakonec.
"A podívej se na sebe, vždyť jsi nádherná holka."
"To mi povídej," uchechtla se smutně Marion. "On mi tvrdí, že mám jít do fitka, abych se mu zase začala líbit. Prej mám povislej zadek a já kvůli tomu od té doby nejím."
"Oh, cože! No to si děláš srandu...." podivila se Pam. "No tak to okamžitě, jako fakt na hned přestaň dělat! Nebudeš se přece trápit kvůli nějakýmu klukovi, kterej tě nedokáže ocenit a ještě tě takhle ponižuje," vyrchlila na Marion.
"A kde seš jako tlustá? Mám o patnáct kilo víc než ty, a ty navác nosíš velikost XS, což na sebe v životě nenatáhnu," vykulila na ni oči Svenja. "Na! Podívej, jak se to klepe!" stoupla si a rajcovně se plácla se přes zadek. "A to jsem se sebou naprosto spokojená!"
"A víš, že já taky? Tak do hajzlu s ním!" Marion vyzdvihla sklenici a přiťukla si s nimi.

Aspoň, že teď mám kamarádky, pomyslela si Marion a dopila sklenici až do dna.

Když se druhý den vzbudila o půl desáté, zděšeně se podívala na mobil, jestli náhodou nemá být v práci. Po chvíli si ale uvdomila, že má krátký pracovní týden a ten den měla konečně volno. V posteli se rozhodla, že se vydatně nasnídá, dá si dlouhou osvěžující sprchu a pak vyrazí na procházku městem. Ještě pořád bylo přes den venku teplo.

Trvalo jí celé tři hodiny, než se nakonec vyparavila z domu. Při pohledu na sebe v zrcadle se cítila mimořádně zanedbaně a tak celé dopoledne se věnovala jen sobě a zkrášlovala se. Obula si po dlouhé době vysoké podpatky a když kráčela přes les hřbitovem na tramvajovou zastávku, zanadávala si, že to byl jeden další z jejích stupidních nápadů.

"Kurvadrát! Já si snad koupím skateboard a budu ho v podpatkách sjíždět na prdeli, abych si tady na tom kopci nezlomila nohu!"

Jela tramvají přímo na Václavské náměstí, kde měla v plánu si zajít do banky, naobědvat se a pořídit si v obchodě nějakou drobnost a během toho si napíše status na facebook a domluví si společnost na odpoledne. V bance si vybrala z automatu peníze a rovnou zamířila do asijské restaurace, kde si k bědu dopřála lahodnou nudlovou polévku pho.

Během jídla znovu a znovu aktualizovala facebook a pročítala si příspěvky svých přátel, dokud nenarazila na status Táni, která se právě pohybovala v centru, nechtělo se jí trávit čas doma a stejně jako Marion hledala společnost.

"Čau Táňo! Kde seš?"
"Nazdar kočko! Hele právě sedím na přednášce ve škole, ale za dvě hodiny končím a můžeme dát sraz někde třeba na národce?"
"Tak jo! V pět budu tam!" naťukala Marion odpověď a vzápětí přemýšlela, jak zabije dvě hodiny času. Pho už měla v tu dobu studené, napůl snězené a Marion byla dosyyta najedená, a tak přivolala servírku a poprosila ji o účet. Zaplatila, nechala jí spropitné a v pasáži Světozor sešla schody dolů. Přešla ulici a postavila se před knihkupectví, kde si chtěla srovnat svůj plán.

Najednou před sebou uviděla kluka, tedy spíš muže, který na ni hleděl ze zastávky v protisměru a překvapeně a zároveň pobaveně na ni kývl. Když se střetla s jeho pohledem, mžourala na něj skrz tři dioptrie tak dlouho, dokud si neuvědomila, že je to Nathan, její bývalý spolužák ze základky, který chodil o několik tříd výš.

Od doby, kdy završil devítku, se neviděli.

Marion na něj zamávala a Nathan se po několika sekundách rozhlížení vypravil přímo k ní.

"No ahoj, jak se máš?" objala ho přátelsky Marion. Bylo to jako objímat sochu Davida od Michelangela. Byl o dvě hlavy vyšší než ona a jeho statné tělo cítila i přes dvě vrstvy oblečení.

"Mám se skvěle, a ty? Kam jedeš?"
"Teď právě nikam, mám chvíli čas než kamarádce skončí přednáška," opáčila.
"Aha, no já jdu taky za chvíli za kámošem, tak si chvíli pokecáme, ne?"

A Marion bez přemýšlení přikývla.
"Jasně, proč ne! Chci vědět, jak se máš. Je to už spoustu let, co jsme se neviděli, viď?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ludek Ludek | 8. dubna 2018 v 10:03 | Reagovat

Bozi a od srdce... tolik emoci se ti honilo v tu dobu s nami v Brne a az ted zpetne je vsechny dokazu precist a pochopit. Vedel jsem ze jsi silna, Kirst, ale tohle v mych ocich z Tebe udelalo jeste silnejsiho cloveka! Byl to genialni vikend a jednou jej s Tanou zopaknem ;-) !!!

2 Sylwiii Sylwiii | 10. dubna 2018 v 13:24 | Reagovat

Tak skvěle napsáno že v pasáži s tím jak jsi promýšlela rozchod se i rozbušilo srdce spolu s tebou:) Díky za Tvé psaní:)

3 Xena Xena | 18. dubna 2018 v 20:47 | Reagovat

Nechápu, proč někde používáš pravý jména a jinde ne. Je to takový blbý. Hlavně asi ne všichni budou mít radost z toho, že se tu najdou. Teda jestli to  vůbec čtou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama