Fickenhaus, část šestá

4. dubna 2018 v 23:47 | Kirsten |  Ostatní
Marion byla vzteky bez sebe. Ještě pořád nedostala z hlavy shled událostí, který se právě udál. A tak po rychlé konverzaci s Justýnou zamířila do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Pootevřela okno směřující ke hřbitovu a zapla notebook.

Chvíli si pročítala slaboduché články na internetu, dokud si neuvědomila, že místo toho by radši měla po dlouhé době napsat něco svého. A tak otevřela v počítači nový dokument a několik chvil nervózně hladila klávesnici.

Pokaždé, než se chystala k tomu napsat první řádky, vzhlédla nahoru. Uvolnila se a nechala průchod vlastním myšlenkám. Většinou se týkaly něčeho naprosto odlišného, než na co si přála myslet. Uvažovala o hovadinách, které se vždy s pomocí asociace přetavily do úvah, nad kterými začala uvažovat až příliš moc. A nikdy nestály za to, aby je rozebírala veřejně. Tyto úvahy byly totiž příliš okolnímu světu tajné a týkaly se hlavně toho, jestli je šťastná. Ale Marion štastná rozhodně nebyla.

Zanedlouho se přinutila k tomu všechny vtíravé myšenky rozehnat a představila si, že jsou to smítka písku, do kterých stačí jen fouknout, aby se rozlétla do všech stran. Nakonec se pro první řádky rozhodla bezmyšlenkovitě. Zničehonic ji totiž zasáhla blížící se vánoční nálada, a tak napsala:

Dodnes nevím, jestli to bylo mojí neobvykle báječnou náladou nebo lidmi, kteří se každý den hladoví motají v ulicích Anděla a chodí ke mně na jídlo. Velice často se přistihnu u toho, jak zírám na oblečení některých z nich, a leckdy se mi líbí natolik, že neodolám a zeptám se na značku. Nebo když přijde zákazník a utratí dva tisíce za sushi. Dva tisíce za sushi!

Vždycky se ptám:
"Proboha, vy budete mít ale párty, co?"
A odpovědi bývají různé:

- "Nene, tohle všechno sežeru úplně sám. Všecko. Takže jen jedny hůlky, prosím, " povídá syrovým tónem pán středního věku, přiloží kartu k terminálu a tváří se kamenně. Stroze poděkuje a krátce se na mě bezduše usměje a odejde pryč.

- "No, ano...to víte. Taková menší párty, ehm, teda doufám, že pak bude párty," zahihňá se jiný brýlatý mladík v pruhovaném svetru s límečkem a podrbe se za ušima.

Jindy je ale Sushibox stvořený pro romantické nebo rodinné chvilky. A když jsou romantické, tak vždycky při zavázání rudé mašle přes matně černou krabici dostanu dobré dýško. Ty rodinné na mašli kašlou, zaplatí do koruny a obvykle manželka spěchá domů. A ptá se na to, jestli náhodou nemáme hůlky i pro děti, povídá "takové ty s tou gumičkou uprostřed, víte snad, co myslím".

Jednou se mi stal zvláštní okamžik, při kterém jsem zase na několik sekund utekla ze světa a probrala jsem se z něj až po pípnutí terminálu. Zadala jsem částku na 365 korun, a jen tak pro sebe nahlas zamumlala a podívala se na muže, který stál za pultem.

,Nojo, tři sta šedesát pět korun, jako tři sta šedesát pět dní. Už to bude pomalu za námi.."
Jen vteřinu na mě koukal, krátce přikývnul a strčil si ruce do kapes u kalhot. Na okamžik zasněně zvedl hlavu a jako mantru ji zopakoval totéž.

Nejen, že mi letos umřel Severus Snape, zvolili v Americe toho příšernýho žlutovlasýho kašpara, kterýmu nevěřím ani manželku, již žádný normální návrhář nechce oblékat, a také se mi letos rozpadly všechny jistoty, které jsem měla na dosah, ale proklouzly mi mezi prsty...Moje první práce po maturitě v tisku skončila fiaskem a ještě ke všemu jsem bydlela měsíc s bábou, která hodila můj nájem do herních automatů, a bylo úplně jedno, jak moc jsem v tom pokoji chtěla bydlet. Moje závěrečná práce na střední škole byla někým záhadně dva dny před obhajobami roztrhaná a v ten samý den jsem zjistila, že jsem zbytečně vyhodila osm tisíc za přípravné kurzy na vysokou školu, protože jsem stejně úplně vypatlaná a totálně jsem projela oba testy. V létě mi došlo, jak moc si v rodinných vztazích navzájem ubližujeme, a jak moc spěchá, aby to konečně skončilo.

Marion přestala psát. Jednak kvůli tomu, že si ve výsledku úvahy nebyla jistá tím, kde to vlastně je, a co tu dělá, jednak vůli tomu, že neměla odvahu pokračovat dál. Seděla na posteli opřená o postel cizího člověka v domě, který byl jen několik málo týdnů jejím novým domovem, a neměla ani páru o tom, co ji vlastně v budoucnu čeká. Chodila skoro každý den do práce a pravidelně se z ní vracela domů s několika lahvemi piva v tašce. Byla si stoprocentně jistá, že je všechno v jejím životě špatně.

Vztah s jejím přítelem ji čím dál tím víc znepokojoval. Byla zděšená z toho, že už je to pět let, co se dali dohromady. A také ji zároveň fascinovalo, jak dlouhá doba to vlastně je. Ale nejen to - rázem si uvědomila, že si je posledních několik měsíců se svým vztahem do budoucna jistá čím dál tím méně.

Vzpomínala na prázdniny, ze kterých si vybavila jen brigádu u hokejového stadionu a chatu u kamarádky, která jí razantně ze dne na den sebrala poslední naděje na znovuzrození vztahu řítícího se k vyhoření. Od toho dne, kdy z chaty odjížděli, se jeden druhému už jen vzdalovali.

Občas spolu brali drogy. Ne ani tolik kvůli zábavě a ani ne kvůli partě, která je s nimi brala taky. Vždycky se totiž on i ona považovali za světlonoše na stezce do pekla. Říkali tomu poznání a byli přesvědčeni o tom, že mají s drogami striktně nastavená pravidla a limity. Marion se jim ale spíše vyhýbala, než je vyhledávala. Vždycky ale držela s partou a její přítel měl radost z toho, že poznávají svět psychotropních látek spolu. Ze začátku spolu kouřili jen marihuanu, která byla v šestnácti letech nesmírná sranda a nástroj k uvažování z jiné perspektivy. V době, kdy s kamarády z okolí spoluutvářeli partu, ale postupně začali zkoušet i jiné drogy.

Během několika let toho vyzkoušeli hodně. Ať už to byla tráva nebo LSD, ke každé droze cítili respekt a vždy se snažili z ní dostat jen to nejlepší. Její přítel byl vynikající řečník, kterého milovala především pro to, že s ním mohla dlouhé hodiny mluvit o úplně všem. A pod vlivem psychotropních látek bývaly jejich debaty daleko víc hlubokomyslnější a mnohem intimnější než s kýmkoliv jiným na světě, hlavně proto, že byly nekonečné. To pro Marion činilo jejich vztah naprosto výjimečným. Ale jak se říká...droga je skvělý sluha, ale krutý pán.

Toho léta se na chatě stalo něco zásadního. Kromě jejich aktuálních společných pátel přijeli na chatu i lidé, kteří byli dřív její podstatnou součástí, ale stali se z nich časem vyvrhelové. Byl to Viktor a Markéta, zamilovaný pár, který nešťastně skončil na opačné straně vozovky než jakou životem projížděl zbytek. Všichni až na ně měli alespoň částečně srovnané a limitované životy - většina z nich chodila do práce nebo do školy a kromě společných víkendových povyražení se víceméně věnovali vlastním životům. Ale Markéta a Viktor byli jiní; žili život takříkajíc ztracené části společnosti, kde byl slogan života "Žiju teď a tady, zítra nic není, skutečný význam drogy však nikdo neocení".

Nikdo přesně nevěděl, jak doopravdy žili. Jen z krátkých úlomků polopravd, které vyprávěli svým kamarádům. Někdy to byla sranda a jindy zase zůstával rozum stát. Nad krádežemi, obchody s drogami a zamotanými příběhy z pouličního života.

Marion a její přítel bedlivě sledovali průběh jejich společného kamarádství. V jednu dobu pracovala s Markétou v restauraci, kde se s ní částěčně sblížila, a částečně se rozcházela v životních postojích. Třeba hlavně kvůli tomu, jak pracovala.

Markéta byla i přes všechny její skvělé vlastnosti velice nedochvilná. Měla problém hlavně se spánkem, který ji v říši snů někdy doslova paralyzoval, a nedokázala se ani po šestnácti hodinách spánku probudit. A tak Marion několikrát otevírala restauraci sama, dokud šéf Markétu nevyhodil.

Viktor byl pohodář, který měl hodně přátel a byla s ním za každé situace sranda. Zezačátku byl přesvědčen o své filozofii, že nezávazný život mu přinese nekonečné štěstí. Chodil malovat na zdi, začal psát hudební texty a ve volném čase se přiživoval na rychlokvaškovém sprejovování vesmírných obrazů, které vídají turisté na ulicích ve všech částech západního světa. Viktor žil zkrátka jako bohém a málokdy ho někdo viděl bez lahve božkova.

Partu původně takříkajíc založil. Marion si vzpomněla, že se s ním seznámila před několika lety na té samé chatě, kde svým nenuceným humorem stmelil všechny přítomné a položil tak základy party kamarádů, kteří se všichni společně začali v Praze vídat coby každý víkend. A o několik let později to byl také on, s jehož odchodem se parta začala i rozpadat. A když ho viděla Marion v životě naposledy, bylo jí jasné, že se na své bohémské filozofii zasekl. Přijel tam taxíkem ve dvě ráno s Markétou a jedním kumpánem, a měli u sebe několik pytlíků pervitinu.

Zábava na chatě se vlekla v uvolněném stylu. Kromě party tam tentokrát přijelo i několik jejich vlastních přátel, a všichni si mezi sebou povídali; hráli u toho buď karty, šachy, popíjeli pivo nebo hulili trávu.

Jedna kamarádka z party se jmenovala Šárka. Byla přátelská, veselá a vždycky měla u sebe tu nejlepší trávu. Někdy ji dovážela ze zahraničí, kde žila celý studentský rok, a někdy přivezla ochutnávku z přilehlých vesnic Prahy. Šárka si s někým povídala u stolu a mezi řečí si domlouvala obchod s Marioniným přítelem a prodala mu tři gramy marihuany za přátelských pět stovek. On měl u sebe tři dvoustovky a podal je Šárce s tím, že mu dá stovku nazpátek.

Šárka se při pohledu na peníze hlubokým hlasem zmateně zachechtala a vrávoravě zašmátrala v kabelce. V ní ale peněženku se stovkou nenašla, a tak se ze vteřiny na vteřinu rozhodla situaci rozřešit sofistikovaně; přeci logicky - rozměnit dvoustovku na dvě stovky roztrháním bankovky na dvě části.

Ze Šárčina myšlenkového pochodu byli zmatení úplně všichni, kdo stáli okolo ní. Chvíli koukali na dva díly dvoustovky a vzápětí všichni propukli v záchvat smíchu. A tak se Šárka stala obchodníkem večera.

Marion byla ráda, že na chatu přijeli i přátelé přátel. V poslední době, kdy se mimo práci pořád vídala se stejnými lidmi, toužila po nezávazné konverzaci s někým novým, neznámým. A dala se do řeci s jakýmsi Petrem, který měl oči jen pro Anežku, nejlepší kamarádku Marionina přítele, na jejíž chatu všichni přijeli. Anežka měla naději, že se s Petrem během toho víkendu sblíží.

Jenže ten večer bylo všechno jinak. Téměř všichni si při stmívání, popíjení a povídání na zahradě přilepšili náladu buď pilulkou nebo práškem, který tam kdosi rozdával. Včetně Marion, která si pro tentokrát vzala jen malý kousek tablety extáze a nyní seděla u hřbitova s Petrem. Povídali si nezávazně o životě a vyprávěli si, proč na chatu přijeli se smíšenými pocity. Marion byla hodně upovídaná a mimořádně nervózní z pocitu, že ze sebe nemůže setřást napětí z posledních několika měsíců. Petrovi to však vůbec nevadilo a jen tiše naslouchal, dokud nepřestala mluvit a nezačali se bavit o něm.

Když jim byla oběma zima, rozhodli se, že půjdou ze hřbitova zpátky na chatu k ostatním. Už odtud to z dálky řádilo hlasitou hudbou a ostatními lidmi, a tak se cestou Marion s Petrem po krátké konverzaci shodli, že chtějí zůstat nepolíbeni okolím. A sedli si do jeho auta na zahradě a dál si povídali.

Dokud nepřibelhala sjetá Anežka a nezačala bušet dlaní na okénko, aby ho Marion stáhla dolů.

"No nazdar, už zase vyprávíš všem o svým tragickým životě a nutíš všechny ostatní, aby tě litovali?" Štěkla na ni Anežka a křivě se přitom usmála. "Nojo, chudinka Marion, ta to má v životě těžký," bědovala a s výsměchem v očích začala předvádět, jak si utírá slzy.

Petr, kterému se do této chvíle Anežka líbila, na ni však jen beze slova zíral. Na to, jak se kymácela ze strany na stranu, olizovala si zaschlou pusu a mlela pantem ve vodách, které byly daleko za slušností. Anežka ve svém stavu nedokázala ovládat svůj jazyk a tak urážela všechny okolo. A všem z party včetně ní bylo jasné, že ze všeho nejradši uráží Anežka hlavně ji.

Věnovala Petrovi krátký omluvný pohled, stiskla kliku od auta a beze slova vystoupila. V nažloutlém světle lamp vykročila k chatě, proklouzla dveřmi a zmizela, aby se vyhnula hádce, na níž neměla sebemenší chuť. Petr zůstal sedět v autě, sledoval Marionin úprk a pak se rozplynuvši v myšlenkách věnoval Anežce. Neměl nejmenší páru o tom, o čem ta holka vlastně mluví.

Marion vešla z předsíně rovnou do kuchyně, kde to nejvíc žilo. Sedělo tam bezmála patnáct lidí po dvojicích nebo trojicích a hlasitě se mezi sebou bavili. Zamířila naproti do ložnice, kde na posteli seděla kamarádka Martina a zrovna malovala portrét, který malovala Anežce k narozeninám. Marion si k ní sedla na postel a obdivuhodně si prohlížela každičký detail. Martina totiž malovala fantasticky.

Tu se zničehonic do pokoje připotácel Marionin přítel. Měl na sobě jen kraťasy a kroutil se pod vlivem chemií zakřivené mysli. Nekontrolovaně mlaskal, oči mu ujížděly do všech stran a nic z toho, co říkal, nedávalo smysl. Skláněl se nad obrazem, v ruce držel cigaretu a zmateně vysvětloval Martině, jak na něj působí její obraz.

Dokud neodklepnul popel na čerstvě nanesenou bílou barvu.

"Ježiši Marja!" zaječela na něj Martina. "Co to děláš, vždyť to ještě není zaschlý!"

Ale on jakoby neslyšel. Potichu zamumlal "sorry" a dál cosi vysvětloval ostatním, kteří se po výkřiku Martiny objevili v ložnici. Marion se na něj koutkem oka podívala a vzápětí pochopila, že je sjetý něčím úplně jiným, než byla ona sama. Uvažovala nad tím, co si asi vzal.

Pak se chvíli s Martinou smála Šárčině rozměňování peněz a Martina u toho opravovala šmouhu na obraze, dokud její přítel nad sebou neztratil kontrolu a nespadl na její obraz celou vahou svého těla. Jeho dlaň se přitom přitiskla na Anežčin čerstvě vystínovaný obličej.

"Proboha co to děláš!" vyběhla na něj Marion. "Nevidíš, že tu snad Martina maluje nebo co!!!"

Ale její přítel neodpovídal. Jen se suverénně zvedl, pohlédl na ni nepřítomnýma očima a pobaveně se zasmál. "Vždyť se nic nestalo..."

V tu chvíli se však kolem Marion zastavil čas. Nikdo v tu vteřinu v Ouběnicích neexistoval. Jen ona a odpor k vzhledu svého dlouholetého přítele.

I přes to, že sama zdaleka nebyla střízlivá, uvědomila si, že po pěti letech důvěrného vztahu hledí na někoho úplně cizího. Najednou měl úplně jinou tvář, hrubší a pohublejší než jakou si ji byla schopná vybavit naposledy. Její přítel se viditelně potil, měl tiky v obličeji a gestikuloval natolik křečovitě, že nepoznávala jeho tvář. Jen tak tam stála a dívala se na jeho duchanepřítomné tělo a byla zklamaná.

"Podívej se na to, jak vypadáš!" zařvala na něj později na zahradě, když ji vytáhl ven si promluvit. Viděl, že je rozušená.
"Co sis to proboha dal?! A kdo ti to dal?!"
Chvíli jen stál a mlčel. Pak se rozmluvil.
"Já jsem se bavil s Viktorem," prohodil nakonec omluvně. "Ale vůbec to není tak špatný, jak si myslíš."
"No to si piš, že je to ještě horší," vydechla po chvíli Marion. "Já toho čuráka zabiju! Ještě jednou dá někomu to jeho svinstvo, a bude hnít pod drnem!" zasyčela na něj. "Já ho zabiju, jestli odtud neodejde."

Ale její přítel si nenechal nic říct. Marion vztekle uprchla zpátky do vložnice a snažila se mezi přítomnými lidmi najít někoho, s kým by si o tom promluvila. Nevěděla však komu. A čím víc pod vlivem emocí viditelně panikařila, tím víc byla ostatním pro smích. A přihlížející Anežka si z ní nakonec začala dělat srandu, že si její přítel vzal heroin.

Její přítel jí navzdory všem jejím výtkám tvrdil, že to byl výhodný obchod, a že schoval v ložnici pytlíček i pro ni. Ale to byla pro Marion poslední kapka, a tak rázně vykročila k Viktorovi a přímo před jeho slečnou Markétou ho sjela od hlavy až k patě, za přítomnosti ostatních.

"Mně je úplně jedno, čím si ty kurvíš život, ale ještě jednou něco prodáš mýmu klukovi, a seš mrtvej, rozumíš?" sykla na na něj. Viktor se jen ušklíbnul a pobaveně odsekl, že ho nedonutil dělat nic proti jeho vůli, a to už byla Marion v koncích. Jednak proto, že bylo pět ráno, jednak proto, že s bezostyšným feťákem si neměla co říct. Došly jí argumenty, a tak se šla vyspat v naději, že odpoledne bude moudřejší rána.

Druhý den ráno se probudila a měla náladu pod psa. Pořád nevěděla, co si má myslet o předešlé noci. Avšak soudě podle vzhledu ostatních usoduila, že všichni kolem ní byli na dojezdu a jeli z posledních sil, a že všechno byla realita. Bylo tři odpoledne.

Marion si sedla na okraj zahrady k Šárce, která už několik hodin létala v jiném světě. Střídavě spala a střídavě se dívala do nebe, poslouchajíc, o čem si povídá její bratr s Marion. A Marion se snažila s jejím bratrem mluvit úplně o čemkoli, aby zahnala svoji úzkost a přání odtud co nejdřív vypadnout.

Ve chvíli ticha a važování si při pohledu na ostatní uvědomila, že do této společnosti nepatří. Všichni se roztejkali a smáli se na rozpáleném slunci a povídali si, ale Marion neměla nejmenší chuť se k nim připojit a připadala si strašně osamělá. Smutně držela v ruce smíchaný rum s colou a potichu se z dohledu ostatních opíjela do němoty, hledíc jen několik metrů před sebe. Pak se najednou pod narůstajícím vlivem alkoholu začala cítit hrozně ospale a ztratila kontrolu nad vlastním tělem. Ve chladivém stínu chaty se v trávě svalila na bok a usnula.

Probral ji až jeden rozhovor, který se týkal jí samotné. Anežka a její kamarád se bavili o tom, že Marion během několika posledních hodin nepromluvila ani slovo, vypila celou lahev a usnula. Potom pustila do éteru několik trapných vtipů o heroinu a začala se bavit o něčem jiném Marionin přítel se mezitím neúspěšně v křečích na dojezdu snažil usnout v ložnici. Ale Marion to nijak neštvalo. Jen čekala na odjezd domů.

V osm večer slunce začalo zapadat za zahradou a všichni se začali rozdělovat a dohadovat o tom, kdo s kým pojede. Marion jen tiše ležela v trávě a nechala svět proplouvat kolem sebe. Probrala se až ve chvíli, kdy seděla v autě a s napůl omámenými smysly se těšila domů.

Seděla na zadním sedadle vedle svého přítele, který od předminulého rána nezamhouřil oči a navzdory tomu pořád mlel pantem. Marion si nemohla pomoct, ale všechno, co řekl, jí v hlavě znělo jako strašná píčovina.

Když se v polovině cesty probrala z myšlenek, pohlédla na něj a zeptala se ho, jak je možné, že není ani trochu unavený. Bez ostychu jí pověděl, že si na zpáteční cestu dal extázi, aby ji přežil při vědomí. Tahle odpověď v Marion usmrtila veškerou víru v člověka, kterého předtím bezmezně milovala.

Právě teď, o půl roku později v prosinci, seděla Marion u počítače a vzpomínala na to osudné léto, které v ní zaselo semínko vážných pochybností. Prsty měla položené na klávesnici, ale neodvážila se do ní naťukat cokoli dalšího. Uložila článek do rozepsaných, zaklapla notebook a znovu přemýšlela nad tím, co je to štěstí.

"Třeba jenom máme zase špatné období...třeba to přejde, a my budeme zase silnější...Vždyť k sobě patříme, nebo ne?" ptala se sama sebe krátce před tím, než usnula.

Druhý den jela Marion po práci ke svému příteli. Dorazila k němu s několika lahvemi piva, posadila se na židli a jedno si oteřela. Zeptala se ho na to, jak se má.

"Ale jo, všechno je dobrý. V tiskárně jsem dneska viděl tu bábu, se kterou jsi bydlela! Teď pracuje u nás na druhý šichtě. Ale hrozně jsem se lekl, když jsem ji ráno uviděl."

Marion povytáhla obočí a lokla si piva. "No jo, prachy na automaty někde musíš získat, když je v těch automatech nevyhráváš."
"Dneska jsem se rozloučil se dvěma kolegy. Přehodili mě na noční směnu."
"Co? To jako vážně? A ty jsi s tím souhlasil?"
"Jo, proč by ne. Jsou za to větší peníze."
"A nepřemýšlel jsi u toho náhodou nad tím, co bude s námi, že ne?"
"Proč?"
"Noční máš od šesti do šesti...přijdeš v sedm ráno domů a spíš do odpoledne, dokud zase nejdeš do práce. Už i tak na sebe nemáme vůbec žádnej čas, a to máš noční dvakrát týdně," vysvětlovala mu Marion.
"No a? Mám za to větší peníze, to ti nepřipadá dobrý?"
"S tím, jak je to teď mez námi? To určitě ne. Pořád jsi unavenej nebo nemáš čas, když ho mám já, a když je to naopak, tak mi to vyčítáš," opáčila mu Marion. "Jezdím z práce sem a tam, ráda bych taky trávila čas u sebe doma, když už tam bydlím. Ale ty jsi tam za mnou ještě pořádně ani nebyl..."
"Já ti nevím, prostě tam nechci jezdit," řekl po chvíli. "Myslel jsem si, že když se odstěhuješ, tak to bude jako při starým. Budeme trávit čas hlavně tady."
"Ale tam máme přece větší soukromí, no ne?"
"Možná jo...hele, tak já se tam teda někdy stavím," odpálil brko a uzavřel téma rozhovoru.

Marion nervózně hleděla na hodiny na zdi a hlídala si, aby jí neujel poslední autobus o půl dvanácté. Jinak by musela jít domů přes půl hodiny pěšky. Leželi schoulení na gauči a nepřítomně sledovali opakování večerních Simpsonů. Marion neměla jediné tušení, co se v seriálu děje.

Chvíli přemýšlela nad tím, co všechno způsobí jeho přechod na noční směnu. Poslední měsíc a půl na sebe neměli ani chvíli času, který by se dal využít konstruktivněji než u televize s jointem v ruce. A tak ji napadlo, že poslední hodinu před tím, než zmizí k sobě do postele, může využít k sexu. Otočila se čelem k němu, hluboce se mu podívala do očí a stiskla jeho bok. Políbila ho.

On na její polibek odvětil odbytým mlasknutím. "Teď ne, kotě, nemám náladu..."
"Neměli jsme sex déle jak měsíc."
"Když ty ho chceš vždycky strašně pozdě."
"Je teprve půl jedenácté, a za hodinu musím domů..."
"Hm. Ne. Fakt ne."
"Hele, děje se něco, nebo proč to vůbec nechceš? Když si řeknu v kteroukoli jinou dobu, tak je na tebe příliš brzo. A když si řeknu před spaním, tak je na tebe zase pozdě. Tak kdy teda? A to už vůbec nemluvím o tom, že ty jsi to sám od sebe nechtěl ani nepamatuju..."

Její stěžování ho dráždilo. Měl totiž pocit, že si v poslední době stěžuje úplně na všechno. Na málo času, na málo sexu, na málo něhy i porozumnění.
"No a ty se mi divíš? Pořád o tom mluvíš, neustále si to vynucuješ a nenecháš mi chvíli klid! Já na tohle vážně teď nemám náladu. A čím víc mě do toho budeš nutit, tak tím míň to budu chtít," vyprskl na ni jedovatě.

Marion se to dotklo. Posadila se na gauč a smutně na něj pohlédla.

"Mám takovej pocit, že už tě prostě nepřitahuju..."
"Možná kdybys se sebou něco konečně začla dělat, tak bych ten zájem měl. Tak já nevim, zajdi si třeba do fitka! Jak já se mám pořád těšit na jedno a to samý, když se o sebe už nestaráš. Už to zkrátka není to, co dřív. Hlavně ten zadek...ten ti od tvých patnácti povisl ze všeho asi nejvíc."

Řekl to tak prostoduše a lehkovážně, že si vůbec neuvědomil, co tím právě způsobil.

Marion se zalily oči slzami a tiše si povzdechla.

"Tak já už půjdu," řekla jenom a začala si nazouvat boty.
"No jasně, tak si zase zdrhni, to ti fakt jde," zaúpěl.

Protože Marion za dvacet minut jel poslední autobus, nemělo smysl se dál hádat. Po krátké chvíli ticha, kdy se útulným pokojem rozléhaly jen hlasy Marge a Homera, Marion zavrtěla hlavou a tiše mu řekla, ať to nechá být, že vlastně o nic ani nejde. Vtiskla mu pusu na tvář a když vyrazila ze dveří, konečně dala volný průchod slzám, které v sobě zadržovala.

Takže já jsem tlustá,jo?! Zařičela v duchu, zatímco svižným krokem kráčela na zastávku. Po tom všem, co se mezi námi stalo, jsem to nakonec já, kdo se sebou musí něco dělat! Marioniny city a sebevědomí byly zlomené vejpůl.

Nastoupila do prázdného autobusu a celých dvanáct minut cesty vedla se sebou vážný rozhovor. Byla přesvědčená, že se k ní její přtel zachoval nefér, a že překročil tlustou hranici toho, co ještě dokázala snést. Jindy by si vyčítala, že je všechno její chyba, i když mu při slovních přestřelkách tvrdila opak a málokdy ho nechala domluvit. Věděla totiž, že jakmile ho pustí ke slovu, bude jí do hlavy vrtat díru tak dlouho, dokud to Marion nevzdá. A ona se mu vždycky v hádkách dříve či později nakonec podrobila, aby měla klid. Stejně jako tentokrát, ale pro ni už definitivně naposledy.

Objevila v sobě totiž zcela úplně nový pocit, který dosud neznala. Všechno v ní už totiž umřelo, a ten pocit byl nijaký.

Odemkla dveře od baráku a zamířila rovnou k sobě do koupelny, kde si naplnila horkou vanu a na poličku vyskládala poslední dvě piva. Jedním rychlým pohybem jedno otevřela a celé ho do sebe vyklopila, jako by chtěla své tělo naplnit tekutinou, kterou by mohla celou znovu vybrečet. Ležela ve vaně tak dlouho, dokud jí nevychladla voda.

A když si sušila ručníkem tělo, zahlédla svůj odraz v prosklených dveřích od sprchy. Upustila ručník na zem a chvíli se prohlížela.

"Vždyť já nejsem vůbec tlustá.
Vždyť já se mám ráda takovou, jaká jsem.
Mám možná trochu povislej zadek," natočila se ze strany.
"...ale on není absolutně žádnej krasavec, po kterém by se holky plazily...a on mi rozhodně nebude říkat, jak mám vypadat a jaká mám být."

A tak na její mysli poprvé vytanula žíznivá chuť mu dokázat, že narozdíl od něho po ní muži z okolí šílí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SarushEf SarushEf | Web | 5. dubna 2018 v 19:38 | Reagovat

skvěly, chci pokracovani!

2 Laura Laura | 6. dubna 2018 v 0:25 | Reagovat

Miluju tvůj zadek :D :D :D Ale teď vážně, je to skvělý, nepřestávej ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama